Pravé Spektrum - politicko-spoločenský e-zin www.Prave-Spektrum.sk

Lex Hlinka - poslanecká historie
28-09-2007 / Martin Hanus / Slovenská otázka

Slovenský parlament před několika dny postoupil velkou většinou hlasů do dalšího čtení zákon, kterým Slováci uctí Andreje Hlinku - jako muže, který se mimořádně zasloužil o slovenský národ i stát, a proto mu patří titul „Otec národa“.

Zatímco politické strany s výjimkou Strany maďarské koalice se víceméně konsenzuálně postavily za státní svatořečení Hlinky, v tisku se objevovaly komentáře o „slovenském Hitlerovi“, kterého není radno uctít, neboť rozděluje společnost. A společnost? Ta jen lhostejně přihlížela. Perem novináře se to nepíše snadno, ale v této kauze tahal za kratší konec právě jeho stav.

Není pochyb, že polemika o tom, zda mají poslanci interpretovat historii v zákonech a vyhlašovat jakési sekulární světce, je plně legitimní. Tím spíš, že z klobouku budou vytahováni hrdinové například socialistického Smeru premiéra Fica - možná přijde na řadu Lex Clementis či Lex Dubček.

Jenže debata už takhle vůbec nestojí, jelikož před sedmi lety byl zákonem povýšen Milan Rastislav Štefánik. Aktuální otázka tedy zní jinak: pokud bylo třeba do panteonu zařadit další osobnost, je Hlinka dobrou volbou?

Při pohledu na Slotovy nacionalisty, jejichž verze zákona po jistých obměnách nakonec prošla, se to nepíše snadno, ale schválenému znění zákona je opravdu těžké protiřečit. Mezi slovenskými historiky vládne totiž poměrně konsenzuální pohled na Hlinku, z něhož vyčnívají mnohá nezanedbatelná pozitiva.

Slovenský TGM

Katolický kněz Hlinka se svého národního přesvědčení držel už desetiletí předtím, než se stalo módou. Také proto v roce 1906 putoval na dva roky do vězení. Nebyl velký myslitel, ale člověk akce: zakládal banky, družstva a podněcoval lidi k podnikatelské aktivitě.

Pro Slováky byl po válce postavou podobného významu jako pro Čechy T. G. Masaryk. Nebýt Hlinky, který v roce 1918 horlil pro vznik Československa, slovenský přechod do poměrů nového státu vůbec nemusel být lehký.

Po první světové válce obyvatelé mnoha koutů dnešního Slovenska netušili, že jsou Slováky - bez velkého vkladu Hlinky, jenž svým charismatem přitahoval davy lidí, by národní probuzení v takové míře bylo nepředstavitelné. Hlinka se od začátku bil za autonomistické nároky Slováků, nepřekročil však hranici loajality ke státu, za níž by mohla být nálepka „rozbíječe Československa“ spravedlivá.

Jinými slovy znění schváleného Lex Hlinka není zavádějící. Co si ale počít se smutnou kapitolou slovenských dějin, která následovala po Hlinkově smrti v roce 1938? Co si počít s organizacemi, které nesly Hlinkovo jméno a jménem Hlinky se dopouštěly státního teroru na části vlastního obyvatelstva?

Ano, Tisův „slovakštát“, který vznikl z Hitlerova nátlaku, byl státem, jemuž vládla Hlinkou založená strana a jím vychovaní následníci. Jenomže při otázce, jestli a jaká je souvislost mezi životním dílem otce zakladatele s pozdějšími selháními HSĽS (Hlinkovy slovenské lidové strany), si musíte vystačit s vlastní intuicí.

Slovenská historiografie dosud nepřinesla ani jednu rozsáhlejší biografii o Hlinkovi, hodnocení jeho osoby je roztroušené ve sbornících a různých statích. Jednoduše, slovenský „Otec národa“ čeká na základní výzkum...

To, že ho svým zákonem předběhli politici, však nelze vyčítat jim, ale historikům. Ti se pak ani nemůžou divit, když se v tisku dává rovnítko mezi Hlinku a neslavně proslulé Hlinkovy gardy.

Z dostupných materiálů se nezdá, že by obvinění Hlinky ze zodpovědnosti za válečné zločiny luďáků (jako deportace Židů) stála na pevné půdě. Na Hlinkův antisemitismus nelze hledět očima lidí po holokaustu, jinak bychom za tragédii Židů mohli obvinit celou tehdejší československou politickou třídu. Z ní Hlinka v tomto ohledu nevyčníval, přičemž jeho případně antisemitské výroky nebyly rasistické.

Je pravda, že Hlinka svého času sympatizoval s nastupujícím fašismem, ve kterém ovšem řada dobových pozorovatelů viděla odpověď na pociťovanou krizi demokracie. Když ale sám Mussolini zaútočil na církev a když se papež obrátil nejen proti bolševismu, ale také proti fašismu, Hlinkovy koketérie skončily. V tom byl Hlinka víc knězem než politikem - neměl žádné vlastní zahraničněpolitické koncepce, vně slovenských hranic upíral svůj zrak jen na Vatikán.

Zbytečné spekulace Je nemožné spekulovat, jak by se choval v nových podmínkách, kdyby se dožil při plném zdraví o několik let více - zda by podobně jako Jozef Tiso v roli mrtvého brouka totálně selhal a dal úřady svého milovaného Slovenska vyvézt na smrt 60 tisíc „dítek Božích“. Anebo by Židy před Hitlerem chránil tak dlouho, jak by to šlo.

Hlinkou vyvoleným následníkem však nebyl později pronacistický Alexander Mach či Vojtech Tuka, ale Karol Sidor. Ten jako předseda vlády jen několik měsíců po Hlinkově smrti odmítl pod tlakem Němců vyhlásit samostatné Slovensko.

Na hranicích stály 11. března 1939 Hitlerovy tankové divize, ale Sidor ani na naléhání spolustraníků nechtěl ustoupit a řekl: „Nevezmu na sebe, aby mě celý národ proklínal, že jsem na něj uvalil německé jařmo.“ Když viděl, že to s Němci neuhraje, odstoupil a odešel z velké politiky.

Nasazovat Hlinkovi psí hlavu za smrtelné hříchy slovenského státu, jak to učinili někteří publicisté či politologové, prostě neobstojí. Což samozřejmě neznamená, že Štefánika, Hlinku (a další) je třeba pateticky tesat do zákona.

Martin Hanus
(Vyšlo v českých Lidových novinách)


Reakcia na petičnú iniciatívu ľavicovo-liberálnych aktivistov: http://www.aktuality.sk/spravy/komentare/komentar-aktivisti-proti-hlinkov...

Pravé Spektrum - politicko-spoločenský e-zin www.Prave-Spektrum.sk