Pravé Spektrum - politicko-spoločenský e-zin www.Prave-Spektrum.sk

Před patnácti lety se u nás začal rodit kapitalismus
13-01-2006 / Václav Klaus / Slobodný trh

1. ledna 2006 uplynulo 15 let od „ostrého“ startu naší ekonomické transformace, od události, která je jednou z nejvýznamnějších. Přesto toto výročí prošlo téměř nepovšimnuto. Je víceméně pozapomenuto a provází ho spousta desinterpretací. Těm, kteří se nepamatují, buď proto, že jsou příliš mladí nebo že si pamatovat nechtějí, je třeba říci, o co šlo a co tomu předcházelo.

Zhroucení komunismu, u nás i ve světě mylně interpretované jako jeho porážka, vyvolalo mimořádnou euforii a vytvořilo poměrně vzácnou celonárodní jednotu, která však byla výlučně negativní – proti něčemu, nikoli pro něco. I to nám však dalo šanci pro hledání cesty vpřed. Dnes už se to sice zdá nepochopitelné, ale touto cestou – tedy alternativou komunismu –pro většinu lidí u nás tehdy nebyl kapitalismus. Pokračovalo se ve snění a byly hledány a ve všech klíčových oblastech společenského života propagovány různé utopické třetí cesty.

Byla to třetí cesta v politice, založená na odmítání smyslupnosti politických stran, na obhajobě tzv. nepolitické politiky a na apriorním nároku intelektuálních a kulturních elit na výjimečné postavení v zemi. Bylo to výslovné odmítání liberální demokracie. Byl to nový, jiný kolektivismus, dnes bych řekl, byla to postdemokracie.

Byla to třetí cesta v ekonomice, tedy nikoli úsilí o fundamentální změnu dosavadního systému, ale o pouhé prohloubení perestrojky. Byly to myšlenky šedesátých let o konvergenci systémů. Byla to nevíra v trh, ale hluboká víra v nové, konečně osvícené ekonomické centrum, které – s internetem a populárními brožůrkami amerických manažerů „Jak řídit“ v ruce – bude ekonomiku moudře organizovat. Byla to ochota privatizovat pouze malé podniky a úmysl předávat ty větší přímo do rukou těch, kteří tam pracují.

Byla to třetí cesta v zahraniční politice, která chtěla z naší země vytvořit most mezi Východem a Západem. Byla to utopie o světě, který by byl zbaven „omylů“ obou. Byly to návrhy na současné zrušení Varšavské smlouvy a NATO. Byla to idealistická, nikoli reálpolitická koncepce zahraniční politiky. Bylo to vysmívání se pojmu národní zájmy.

Střet o to, kam jít a jak tam jít, nebyl ani chvilku veden mezi těmi, kteří chtěli změnu a mezi obhájci starých pořádků (či bývalými komunistickými strukturami). Ti, kteří nezbytné systémové změny brzdili a ohrožovali, ve skutečnosti patřili do dvou úplně jiných skupin:

- byli to reformní, proto z komunistické strany většinou vyškrtnutí či vyloučení komunisté šedesátých let, jejichž asi nejvýraznějšími jmény byly Zeman, Komárek, Jičínský, Vlasák, Grégr, Vrba, kteří navazovali na své vlastní, dvě desetiletí staré postoje;

- byli to disidenti z kulturní a intelektuální sféry s V. Havlem, J. Dienstbierem, P. Pithartem a dalšími, kteří chtěli vytvořit svět, který by neměl vady obou, v historii známých uspořádání lidské společnosti. Ten jejich by řídila skupina vyvolených (v níž by byli oni sami spolu s Rolling Stones a Billem Gatesem). Politické strany byly podle nich jen „pro straníky“. Trh s jeho neviditelnou rukou nemohli přímo řídit, a proto ho považovali spíše za „hokynářství“, než za úžasný, nikdy a ničím nepřekonaný mechanismus koordinace lidských aktivit a nepostradatelný předpoklad demokracie.

Byli ale i lidé, kteří si dali jiný cíl. Nebáli se říci, že cílem je kapitalismus a parlamentní demokracie. Věděli, že je třeba – na bázi standardních, osvědčených postojů – otevřeně a srozumitelně

- říci, kam chceme jít;

- naznačit, jak se tam dá dojít;

- přesvědčit o tom českou veřejnost.

Vrcholnými okamžiky střetu o tyto věci byly v roce 1990 červnové parlamentní volby (a z nich vzešlá relativní síla jednotlivých politiků), říjnová změna ve vedení Občanského fóra, v létě připravovaný vládní Scénář ekonomické reformy a jeho podzimní prosazení ve Federálním parlamentu. Tento vysoce kompromisní dokument, tak tak prosazený ve vládě a parlamentu, hlavní myšlenky zamýšlené systémové změny naštěstí v podstatě obsahoval:

- ekonomická deregulace, likvidace institucí centrálně řízené ekonomiky, zrušení stovek či tisíců příkazů a zákazů, otevření vstupu na trh pro soukromé a zahraniční subjekty;

- liberalizace cen a zahraničního obchodu;

- privatizace státních podniků

při vědomí nutné přítomnosti dvou doprovodných předpokladů úspěšnosti těchto změn:

- kontrola makroekonomické situace a vyhnutí se vysoké inflaci (či dokonce hyperinflaci);

- vytváření tržní infrastruktury, a to jak jejich institucí, tak legislativy.

Bylo evidentní, že jde o všech těchto pět věcí a žádnou z nich jsme nepovažovali za méně důležitou. Věděli jsme, že kouzlo není v jednotlivostech, ale v celku a že

- není na co čekat, protože polistopadová euforie dávala nikoli nekonečně dlouhý čas a prostor i k nepopulárním krokům a že je třeba využít toho, že se ještě nestihly zorganizovat (či byly dočasně oslabeny) různé zájmové skupiny, které by jinak – prosazováním svých parciálních zájmů – jakékoli účinné systémové změny úspěšně brzdily;

- ve svobodné demokratické společnosti nejde o cvičení z aplikované ekonomie, ale o reálný společenský proces, který nelze konstruktivisticky řídit a dávkovat;

- se musíme vyhnout parciálnímu reformování, protože to vytváří nové nerovnováhy a třenice a že je třeba – jako zahájení – udělat nějaký velký krok, který dá dostatečný signál a bude nevratný;

- děláme jen to, na co se nám podařilo vytvořit politický a sociální konsensus a že to ani zdaleka není všechno z toho, o čem bychom snili a co bychom považovali za správné;

- už žádná další revoluce nebude a že systém bude v budoucnu dolaďován evoluční cestou.

Věděli jsme i to, že ekonomiku a s ní spojené životy miliónů lidí nesmíme ohrozit, že proto musíme minimalizovat jak inflaci (a s ní vždy spojený chaos), tak nevyhnutelné ztráty na outputu. Že ona pověstná J-křivka musí mít co nejpříznivější tvar. Klíčem k tomu byla opatrná rozpočtová politika (zejména přebytkový rozpočet na rok 1990) a stejně orientovaná politika měnová. To umožnilo vyhnout se rizikům plynoucím z liberalizace cen a zahraničního obchodu a z roztočení nebezpečných cenových a kursových spirál.

Mnoho věcí bylo probojováno velmi těžce. Byli jsme kritizováni za liberalizaci cen v situaci monopolní struktury ekonomiky, ale věděli jsme, že musí současně proběhnout liberalizace zahraničního obchodu a že si konkurenci „dovezeme“. Byli jsme – zejména Valtrem Komárkem, který lidem sliboval marku za 3 koruny – kritizováni za provedenou devalvaci, která však zajistila to hlavní, co je jejím cílem, rovnováhu platební bilance.

Přijali jsme tehdejší doktrínu, založenou na víře ve výhody fixního měnového kursu jako jediné nominální kotvy prudce se hýbajících hospodářských čísel transformující ekonomiky, ač jsem se toho například já sám strašně bál. Rozumně jsme k 1. lednu 1991 liberalizovali pouze zahraniční obchod a běžný účet platební bilance, a ne její kapitálový účet.

Dodnes si naopak klademe otázku, zda jsme v roce 1995 v souvislosti s přijetím do OECD poněkud neuspěchali liberalizaci kapitálového účtu. Prosadili jsme privatizaci podniků ve stavu v jakém byly a nikoli centrálně organizovanou sanaci podniků moudrými ministry Pithartovy vlády, což jsme považovali za neprivatizaci. Stejně nebezpečným směrem mířily návrhy odsunout začátek transformace až do chvíle, kdy budou perfektní instituce a právní řád, což znamená nikdy.

Byla to mimořádná, ale úspěšně zvládnutá chvíle naší novodobé historie. Dnes už – díky ní – žijeme v úplně jiném světě. Náročnějším, ale nekonečně svobodnějším.

Václav Klaus, Mladá fronta Dnes, 11.1.2006

www.klaus.cz

Pravé Spektrum - politicko-spoločenský e-zin www.Prave-Spektrum.sk