Pravé Spektrum - politicko-spoločenský e-zin www.Prave-Spektrum.sk

Jak demontovat sociální stát?
20-10-2005 / David Ravic / Slobodný trh

Takto byla postavena otázka posledního panelu na Česko-slovenských dnech, které se konaly ve Slavkově u Brna, ve dnech 7 až 9.10. 2005 (více na www.OKK.cz).

K diskusi byli přizvání 4 ekonomičtí liberální analytikové. Z české strany to byl Petr Mach (CEP) a Pavel Kohout (investiční skupina PPF). Až z diskuse jsem pochopil jednu důležitou věc - demontovat sociální stát pomocí liberálního ekonomického přístupu je nemožné.

V tomto krátkém textu se vás pokusím přesvědčit, proč to není možné a pokusím se nastínit alternativní konzervativní přístup.

Jak vlastně vznikl sociální stát?

Touto otázkou se ani jeden se zúčastněných diskutujících nezabýval, a přitom je klíčová k pochopení toho, jak se sociálního státu zbavit. Sociální stát nevznikl takříkajíc „přes noc“, podmínky pro jeho vznik pak vytvořili sami liberálové. Sociální stát je tak vlastně nechtěným produktem liberálů.

Člověk je ze své podstaty nedokonalý a slabý. Potřebuje se opírat o druhé. Proto, jak říká Aristoteles, člověk je tvor společenský. Přirozeně tvoří vazby a sítě, ve kterých existuje. To neznamená, že ztrácí svoji individualitu. Spíše to znamená, že svoji individualitu uplatňuje v souhře a v součinnosti s ostatními. Nelze tedy očekávat, že by člověk nebyl „sociální“ – společenský. Že by se choval pouze jako nezávazný solitér bez sociálních vazeb. Naopak, v těchto sociálních vazbách se uplatňuje. Je tedy zcela přirozené, že člověk ze své přirozenosti se chce někdy starat o sebe a někdy naopak potřebuje, aby se o něj postarali druzí. Tomuto stavu nelze zabránit, prostě z toho prostého faktu, že je člověk přirozeně sociální.

Středověký stát, či řekněme předrevoluční starý režim (či předabsolutistický), byl společností sociální, ale bez sociálního státu. Lidé nebyli odkázáni na jednu konečnou světskou autoritu, jako je moderní stát, ale byli odkázání na soubor světských a duchovních autorit, ke kterým měli různý vztah a různou sílu loajality. Byla to třeba obec, ve které žili, řemeslný cech, fara, místní aristokrat atd. Jinými slovy žili v nějaké organické předem neskonstruované sociální vazbě, ve které uplatnily své potřeby a své možnosti.

Samozřejmě, takovéto vazby nebyli automaticky tržně „pružné“, naopak někdy byli etatistické či potencionálně etatistické, někdy byli uzavřené jako městské cechy, někdy otevřené jako univerzity. Nebyl to svět dokonalý ani dokonale tržní, ale byl to svět, ve kterém díky decentralizované moci nemohlo vzniknout jedno centrum moci, které by případně ovládlo vše.

Ve chvíli, kdy první liberálové ve jménu svobody a tržního mechanismu začali bořit tyto vazby jako zastaralé, začali tvořit podmínky pro tvorbu centralizovaného státu. Předpokládali (a to především liberální politici na kontinentu více než v Británii), že stačí zničit tradičně vzniklá tržní omezení, zrušit cechy a různé formy zvýhodnění a sama svoboda a tím tržní mechanismus vytvoří lepšího, tedy bohatého člověka. K odbourání těchto místních a regionálních vazeb potřebovali centralizovanou moc: malý, ale silný stát, stát jehož funkci vyjádřili metaforou nočního hlídače.

Osobně si myslím, že si tito lidé spleti svobodu s volností a když vyslovíme heslo Francouzské revoluce, „volnost, rovnost, bratrství“, pak první slovo: volnost je právě výsledkem oněch liberálních snah.

Liberálové tak vytvořili první základ moderního státu: centralizovanou moc, která měla být použita k odbourání překážek volnému trhu. Liberálové věří často v racio a rozum, předpokládají, že pokud je člověk dostatečně racionální, je možné překonat vlastní slabost, je možno vládnou uměřeně či spíše nevládnout, jako ten noční hlídač. Věří (stejně jako socialisté), že při nastavení těch správných parametrů státu dojde ve společnosti k nějakému typu mravního přebudování společnosti.

Liberálové počítají s racionálním rozumem stejně jako socialisté počítají se sociálním státem. Pro liberály není svět slzavým údolím, které je nutno pokud možno čestně projít, naopak je to svět k přebudování k realizaci hmoty, jen liberálové místo vládnoucí třídy vidí vládnoucí individuální duchy. Tyto vládnoucí a racionální jedinci měli na základě logiky a rozumu omezeně vládnout. Být těmi nočními hlídači centralizované moci.

Opak se však stal pravdou, tím jak v moderní demokracii vznikaly masy nezakotvených voličů (neboť jejich sociální vazby středověku byli odstraněny), tím jak vznikl lačný dav místo nočního hlídače máme dnes jen hlídače: sociální stát. Liberálové přepjali své vidění rozumu a individua a jimi navrhovaný koncept se zhroutil. Místo, aby člověk postižený nemocí šel do špitálu spravovaného církví, jde na nemocenskou, místo aby, když přijde o práci, žádal o pomoc rodinu, či vedoucího cechu, jde na pracovní úřad, místo, aby když zestárne šel k dětem na vejminěk, bere důchod.

Nemocenskou, podpory v nezaměstnanosti, důchod, to vše platí stát, a tuto moc státu nechtěně přiřkli liberálové svojí koncepcí státu jako nočního hlídače. Noční hlídač má totiž klíče od celé budovy, a to je první krok k tomu, aby mohl otevřít kteroukoliv místnost a později říci, co se v ní bude či nebude dít a stejně, aby někdo měl na nočního hlídače ony požadavky. Tím, že místo svobody začali liberálové preferovat volnost, udělali první krok k tomu, aby svoboda byla ztracena.

Jak demontovat sociální stát?

Ale Pavel Kohout ani Petr Mach, nejsou žádní hlupáci a přes své ekonomisticky zúžené vidění sami naznačili možná řešení. Pavel Kohout mluvil o tzv. „soucitném konservatismu“, Petr Mach o „uplácení“ zájmových skupin tak, aby volili pravici.

Vyjděme z těchto dvou konečných poznámek obou autorů k tomu jak demontovat sociální stát. Sociální stát nedemontujeme tím, že sociální činnosti zrušíme, ale že je přeneseme na jiné subjekty !

Tedy řešením není například zrušení nemocenského pojištění, ale její přenesení na soukromé subjekty - které však nebudou primárně tržní, ale které mohou mít také zcela netržní (neziskovou) motivaci. Ještě dnes existují různé špitální církevní řády, existují různé privátní domovy dětí i důchodců. Je přece možné pro tyto subjekty vytvořit podmínky, ve kterých převezmou úkoly státu v této oblasti. Tedy konzervativní řešení demontáže sociálního státu je návrat k multi-loajální společnosti, kde stát bude spíše jednou z mnoha autorit než autoritou monopolní.

Strategie (soucitného) konservatismus vychází z úvahy o tom, že lidé bezpečnost preferují ve stejné míře jako svobodu. A že řešením tedy není nechat jedince „napospas“, ale vplést ho (pokud chce) do vazeb institucí, a tím autorit nestátního typu.

Těmito institucemi mám na mysli rodinu, obec, církev, univerzitu, místní hasiče či klub filatelistů. Zde všude mohou lidé uplatňovat své sociální vazby aniž by nutně museli tvořit monopolní státní organizaci, která je ze své podstaty nebezpečná.

Zde všude by bylo nutné právních úprav, které by umožnili změnu postavení těchto organizací. Demontovat sociální stát, znamená demontovat centralistickou moc státu, nikoliv demontovat sociální potřeby člověka, to je totiž ze své podstaty nemožné.

Řešením je tedy konzervativní stát, nikoliv stát liberálně demokratický. Protože k liberální demokracii patří sociální systém zcela přirozeně a nelze se ho zbavit.

David Ravic

Pravé Spektrum - politicko-spoločenský e-zin www.Prave-Spektrum.sk