
Rôzne Rozhovory Komentáre Slobodný trh Kultúrna vojna Slovenská otázka EUtópia Ideológia Ficoviny

27-02-2005 Lukáš Krivošík Ideológia verzia pre tlač

Budúcich 15 rokov KDH

Pred pätnástimi rokmi (vo februári 1990) v Nitre sa konal ustanovujúci snem Kresťanskodemokratického hnutia. Tých pätnásť rokov charakterizoval húževnatý zápas o našu krajinu. Bolo to dobré obdobie. Ale aký osud čaká túto stranu v budúcnosti?

Reakcia na príspevok

Inkvizicia-dejiny kontext

autor: PeterS

pridané: 02-03-2005 12:21

Opet tu nieco zaznelo ohladom inkvizicie, alebo minimalne v nedavnych diskusiach. Tak mi prisiel vhod jeden uryvok z polemiky na blistoch, ktory tu inkviziciu spravne zaradi. Myslim, ze jednoznacne (vid. citat z encyklopedie) hovori o najvyssom managemente inkvizicie, ale najme o dejinom kontexte - vyvoji ambicii a narokov moci vo Vatikane.
Uryvok je mozno dlhsi ale prislo mi zaujimave aj to hegelianstvo.

... Společnosti mají určité obecné tendence k tomu či onomu způsobu fungování. Inkvizice byla od samého počátku jen důsledek mocenské expanze instituce, jež si na základě údajného poznání absolutní pravdy činila nárok na péči o společnost, čili vládu nad ní. Středověká církev přinejmenším od dob Čtvrtého lateránského koncilu vykazovala v mnohém atributy, které MŠ připisuje modernímu státu: byrokracie, unifikace vzdělání, monopol na legitimitu (tj. i na násilí) – což vyvrcholilo nárokem Inocence III. a Bonifáce VIII. na vládu nad vším a nade všemi.

„Musíme si uvědomit, že od počátku 13. století doznávají církevní soudní procedury proti kacířům jistých změn. V roce 1215 čtvrtý lateránský koncil vybízí biskupy k zintenzivnění pronásledování heretiků, zejména katarů. Jelikož však papež dospěl k názoru, že jeho rozhodnutí nepřineslo valný užitek, rozhoduje se záhy, že pronásledování heretiků zajistí vlastními silami. K tomuto účelu zřídil zvláštní proceduru a zanedlouho také tribunál, odlišný od běžných církevních a světských soudních dvorů: inkvizici. První kroky tímto směrem učinil v roce 1231 Řehoř IX.; v roce 1233 pověřil nedávno založené žebravé řády, jmenovitě dominikány, úkolem pronásledovat kacíře ve jménu svatého stolce. Centralizace papežské moci a prohlubování věroučných odchylek jdou tedy ruku v ruce.

Důsledkem je rychlé rozšíření pravomocí inkvizitorů… Oproti dřívějším žalobám se inkviziční procedura, která se postupně prosazuje a šíří i ve světských tribunálech, jeví nebezpečně účinná. Zachovává totiž tajemství a zajišťuje bezúhonnost donašečům, kteří dříve byli naopak konfrontováni s osobami, na něž donášeli, a vystavovali se tak nebezpečí, že budou sami obviněni, vyjde-li najevo jejich zlý úmysl…

Podle nové procedury již soudce nečeká, až mu Boží znamení odhalí pravdu: hledá pravdu v doznání, k němuž obviněného nutí mučením. Návrat mučení do běžné soudní praxe přímo souvisí se všeobecným rozšířením inkvizice. O jeho prvním pravidelném používání svědčí statuta města Verony z roku 1228. Církev je oficiálně přijímá v roce 1252 jako doplněk inkviziční procedury. To je dokladem toho, jak si lidé, kteří každý po svém začínají čím dál lépe odlišovat lidskou (nebo přírodní) sféru od sféry božské, přisvojují absolutní spravedlnost. Bez inkvizice a mučení by se téma čarodějnictví v Evropě nerozvinulo tak, jak tomu bylo od konce středověku.

Můžeme dokonce tvrdit, že bez inkvizice a mučení by se v této době „hon na čarodějnice“ s největší pravděpodobností vůbec nerozpoutal. Důkazem a contrario je, kde bylo čarodějnictví pronásledováno jako všude jinde, ale soudní instituce, postavené na porotě, zde prodělaly jiný vývoj než soudy kontinentální. Stejně jako byla Anglie ušetřena inkvizice a mučení, nepoznala ani přehnanou víru v sabat.“ (J. Le Goff, J.-C. Schmitt a kolektiv: Encyklopedie středověku, Vyšehrad Praha 2000)

Podobné sklony, troufám si říci, má každá moc, která je přesvědčena, že vlastní apodiktické poznání pravdy samé a že je tím zavázána násilně „pečovat o společnost“. Nejedná se o nic jiného než o starou Platónovu ideu filozofa, který má být pro své, jinými nedosažitelné a nekritizovatelné, poznání králem.

Počátky modernity jsou dobou, podobně jako doba nástupu a růstu demokracie v Athénách, úpadku jistot, který je spojený s rozmachem obchodnické a vynalézavé aktivity, čili také se stále silnější emancipací pragmatického kapitálu. Na toto duchovní klima existovaly v zásadě dvě možné reakce: hledání a nalezení jistoty, nebo akceptování skepse. Ačkoli kontinentální myšlení má svou silnou skeptickou tradici (Erasmus, Montaigne, Diderot, Lessing, do jisté míry Kant, a pak třeba France nebo Stendhal), stávalo se pod vlivem jakési vnitřní potřeby, dané asi potlačenou samoorganizací společnosti zdola, stále posedlejší vírou v nalezení jistoty a definitivní pravdy. Potřeba (re)organizovat svět a stát na základě takového poznání je potom již na dosah, je ale odlišná od Baconovy vize postupného, neustále zdokonalovaného poznání, jehož technické aplikace mají umožnit naplnění lidských potřeb. Apodiktická pravda nemá instrumentální ráz, není více či méně funkčním nástrojem, je imperativem, který se vnucuje člověku a ze své logiky mu má vládnout. Tento prvek je v kontinentálním myšlení, byť jako složka nejrůznějších ideových směsí, hojně rozšířen. Nemyslím, že by byl primárně spjat s pojetím subjektu, ještě více pochybuji o nějaké pozitivní roli psychoanalýzy v jeho případné neutralizaci. Deklarace práv člověka a Výbor veřejného blaha, což obojí MŠ spojuje pupeční šňůrou s moderním centralizovaným státem, jsou podle mne pouze důkazem nevyzrálosti kontinentální společnosti... neboť Výbor veřejného blaha je opak Deklarace.

Podobný pokus jako Deklarace, který ovšem neskončil tak tristně, se odehrával ve stejném čase na druhém břehu Atlantiku, v USA. Ústava USA ovšem není plod centralizovaného státu, a díky tomu se taky nezvrhla v obdobu jakobínského Teroru. Jde tu především o anglosaský fenomén obce, o němž výmluvně – jako o základu americké demokracie – píše Alexis de Tocqueville ve svém stěžejním díle.

Hegelianismus (který jistě připouští interpretace naprosto odlišné a téměř libovolné) se stal na kontinentě spolu s filozofickým pozitivismem (August Comte) nově vydobytou jistotou, dal těm, kdo nedokázali přijmout skepsi, monumentální vizi dějin kosmu a lidstva: uskutečňování spekulací poznatelného absolutního ducha. Nepřipouštěl své vlastní vyvrácení, nýbrž troufal si vysvětlit vše, co existuje, stejným metodickým postupem a s definitivní platností...

Meno:
E-mail:
Web stránka:
Predmet:
Text správy:

Zadajte iniciály Pravého Spektra - PS: (antispamová ochrana)

Upozornenie

Príspevky v diskusii k článku sú osobnými názormi jednotlivých čitateľov. Redakcia Pravého Spektra za ich obsah nenesie žiadnu zodpovednosť.

Diskusné príspevky, ktoré sú v rozpore so zákonom budú odstránené.

O problematických príspevkoch nám môžete dať vedieť e-mailom na adresu redakcie.