ISSN 1335-8715

16-02-2004   Marek Hrubčo   Ideológia   verzia pre tlač

Konzervativizmus ako viera v zázrak?
Sloboda z kresťanskej perspektívy

Liberální institut na svojej stránke uverejnil článok Josefa Šímu s názvom „Konzervativizmus ako viera v zázrak“, v ktorom okrem kritiky konzervatívcov a ich „naivnej viery v schopnosť štátu, politiku záujmových skupín” a „dobro konajúci štát“ možno nájsť aj pokusy hľadať rozdiel medzi libertarianizmom a konzervativizmom.

Reakcia na príspevok

Vsetko co by ste mali vediet, ale vam nepovedia
autor: PeterS
e-mail: peter.seth@post.sk
pridané: 27-02-2004 13:47


Do skladacky poznania Vam predkladam dlhsi, jedinecny text. (Snad ho neskor mierne okomentujem v linii Enki - Maria Magdalena - Princ Wiliam V, v tomto svetle potom nepojde o konspiraciu ale o skutocnu historiu.)
Upozornujem, ze zmena isteho historicko-hmotneho zakladu na ktorom sa vyklada posobenie boha este neznamena, ze boh ako najvyssi zdroj neexistuje a urcite mu nejake ludske skriepky neublizia. Ucelova manipulacia s tymto historicko-hmotnym zakladom je manipulaciou s ludmi a nie so Zdrojom.
Šokující identita izraelského boha Jahve odhalena.
Izraelský ministerský předseda Ariel Sharon 22. září 2002 o Izraeli prohlásil: „Ta zem je naše, protože nám ji dal Bůh ...“
Jenže. Výsledky nedávných vědeckých výzkumů, včetně objevů archeologického týmu Tel Avivské univerzity, nejenže mění příběhy z biblického Starého zákona a Torah, na něž se odvolává autor citovaného tvrzení, ale potvrzuje spolehlivost starověkých kronikářů tvrdících, že Izraelité z Exodu byli ve skutečnosti Hyksos, a jsou tudíž asijského původu, což bylo dříve nemyslitelné.
Pro vystopování podkladů vedoucích k náhlému vzplanutí této biblické vatry se musíme vrátit zpět do roku 1999.
V listopadu uvedeného roku propuklo v Izraeli pravé peklo poté, když profesor Ze'ev Herzog z Tel Avivské univerzity oznámil: „Izraelité nikdy nebyli v Egyptě, neputovali pouští, nevybojovali žádnou zemi a nerozdělili ji mezi dvanáct kmenů“. A co víc, židovský bůh YHWH byl ženat s bohyni Ašerach! Svými závěry, že království Davida a Šalamouna byly přinejlepším drobné kmenové monarchie a v horším případě úplný mýtus, si udělal mnoho nepřátel v táborech tradičního židovského i křesťanského systému víry.
Herzog tvrdí: „Veškeré důkazy ukazují, že židé přijali monoteismus až v sedmém století př. n. l.,“ což by v souladu s biblickou tradicí od doby, kdy Mojžíš vystoupil na horu Sinai, bylo kacířství. Archeologický tým Tel Avivské univerzity za použití nejmodernějších prostředků prozkoumal šest postranních bran v Megiddo a datoval je do devátého, ne do desátého století př. n. l., jak v šedesátých letech tvrdil Yigael Yadin, který je přisuzoval Šalomounovi. Herzog navíc uvádí: „Šalomoun a David v archeologickém záznamu vůbec neexistují.“ Herzogův kolega, Izrael Finkelstein, navíc dospěl k závěru, že židé nebyli nic víc než kočující Kanaanité, provozující výměnný obchod s obyvateli měst. Studie týmu uzavírá, že Jeruzalém neměl až do 722 př. n. l., kdy zanikl jeho severní soupeř Samarie, žádné ústřední postavení.
Opravdovou „bombou“ je však Herzogův objev početných odkazů na manželku YHWH –
Ašerach. Hebrejsky psané záznamy oficiálních židovských písařů z osmého století př. n. l., byly nalezeny na četných místech po celé zemi. Zjištění, že Jáhve (YHWH ), údajný „jediný Bůh“, měl manželku, bohyni všech lidí Ašerach, je poznatek dalekosáhlého významu.
Skrytá identita YHWH
Použití YHWH jako božího jména odjakživa podporovalo spekulace a filozofické pře. Toto spojení, mnohdy vyslovované jako „Jehova“, má znamenat „já jsem“ anebo „jsem kdo jsem“. Je to tedy rébus v rámci pravidla, že Jeho tajemné skutečné jméno nesmí být vyslovováno.
Identifikace bohyně Ašerach (Asherat), jako Jeho manželky někde uvnitř původní židovské víry, směřují k některým explozivním závěrům o identitě židovsko-křesťanského Boha kosmu, jediného Boha monoteistů, jehož tak důvěrně známe ze západního náboženství. Než se ale podíváme po Ašerach, a co to vlastně znamená pro identitu YHWH, stojí to za podívat se na jinou bohyni, Ašterot.
Ašterot, ve 2 Králů označovaná jako „ohavnost“, byla důležitým božstvem panteonu Blízkého východu. Pro Sumery to byla IN.ANNA (milovaná bohem Anu), která je významnou postavou sumerské epiky. Assyřané a Babyloňané jí říkali Ištar; Kanaanité Aštoret; pro Řeky byla Afrodité, zatímco Římané ji znali jako Venus. Jejím nejdůležitějším ekvivalentem však je egyptská bohyně Hathor, známá z řeckého panteonu jako Afrodité. Hathor byla ženou Hora, boha války. Hathor je ztotožnována se symbolem krávy a egyptská plastika z období 26. dynastie (572 – 525 př. n. l.) ji skutečně takto zobrazuje.
Ašerach, (což znamená „ta, která se prochází mořem“) se také říkalo Elath (bohyně). Podle ugaritské tradice, jejíž hliněné tabulky obsahují nejrannější známou abecedu, byla manželkou El a matkou sedmdesáti bohů. Je také spojována s Baalem a přepokládá se, že v Baalově zájmu intervenovala u svého manžela, nejvyššího božstva, kvůli povolení ke stavbě paláce (Baalbek), aby mu posléze mohl propůjčit status stavící ho na úroveň s ostatními bohy.
Také podle klínopisných tabulek nalezených v Ras Shamrah (asi z roku 1400 př. n. l.) byl hlavou panteonu El a jeho ženou byla Ašerat–z–moře (Ašerach). Po něm byl nejvyšším božstvem Baal, jeho syn s Ašerach. Podivné ovšem je, že Baalova matka, Ašerach, je současně označována za jeho manželku. V libanonské tradici je Baal Jupiterem.
Syrské řezby zvěčnily Ašerach s egyptskou pokrývkou hlavy. Také ona později nesla přízvisko „kráva“ – což poukazuje na její vysoký věk. Významné je, že také Baalat (význačná bohyně v Byblos) je na řezbářských pracích zobrazovaná s kravskými rohy, mezi nimiž je aureola. Baalat je ve skutečnosti formou jména Ašerach, když se objevuje jako manželka po Baalově boku. Co to všechno znamená pro identitu YHWH?
Bible v tomto ohledu prezentuje velmi zmatečný obraz. Ve světle Herzogových objevů si však okolnost, že Ašerach byla identifikována jako manželka YHWH, zaslouží bližší ohledání.
Exodus 6:3 uvádí „A já jsem se zjevil Abrahamovi, Izákovi, a Jakóbovi, jako [jménem] bůh všemohoucí (El Shaddai), ale pod svým jménem ´Já jsem´ byl jsem jim neznámý.“
V překladu King James je „Já jsem“ přeloženo jako „Jehovah“ (Yahweh), ale znamená totéž: „Já jsem“. Používané přízvisko „bůh všemohoucí“ je tradiční překlad slova „Shaddai“, v domnění, že to znamenalo „omnipotentní“, prokazatelnější je ovšem spojení s akkadským kořenem slova Shadu, v doslovném významu „pohoří“. Ale El Shaddai je jen jedna z verzí Boha popisovaného v Genesis. Doslovný překlad El Shaddai znamená „bůh z hor“, ale byl zde také El Olam (bůh věčný), El Elyon (bůh nejvyšší) a El Ro'i (bůh ze zjevení).
Zjevnou otázkou je, proč se YHWH sám odhalil patriarchům jako El Shaddai? Odpověď spočívá v náboženských tradicích Kanaánu, kde prý po jistou dobu žil i Abraham, které do Kanaánu přinesli Féničané. (Kruh se takto uzavírá, jelikož fénické náboženské tradice mají kořeny v Sumeru…) Bůh–z–hor má sumerský ekvivalent. Je to ISH.KUR (Iškur), nejmladší syn boha Enlila, jehož jméno znamená „bůh dalekých hor“. Iškur byl Hebrejcům také znám jako Adad nebo Hadad, bratr Nannar/Sina a přední božstvo Kanaánu – El–Shaddai.
Podle biblických badatelů, kteří se soustředili na "P zdroj" Starého testamentu, se jméno Yahweh poprvé objevuje v Exodu společně s Mojžíšem, a je spíše indikativem monolatority (výlučného uctívání jednoho z mnoha bohů) než monoteismu. Jméno Yahweh lze také přeložit jako „Já jsem kdo jsem“, což doslova znamená „Co je ti po tom…“, čili způsob, jak zastřít skutečnou identitu. Yahweh se objevuje až v Exodu, naproti tomu podivný bůh Baal úplně schází v Genesis. (El Shaddai je dosud uctíván v židovské víře v symbolice Teffilin; v jedné ze dvou malých krychlových kožených schránek na texty Torah, tradičně nošených muži od věku 13 let. Teffilin jsou nošeny v určitým způsobem symbolizujícím iniciály „šin“, „daleth“ a „jod“, společně dávajících jméno Shaddai.)
V Exodu 33:2 stojí „A Já pošlu anděla před tebou; a vyženu Kananejské, Amoritské a Chetitské a Perizzity, Hivity, a Jebusitské…“ … 33:3 ... „Do země oplývající mlékem a strdím … já nevystoupím vprostřed tebe; protože ty [jsi] národ tvrdošíjný: abych tě nezahubil cestou.“ Tenhle Yahweh má sklon k násilnosti a jak se zdá opovrhuje svým vyvoleným lidem. V tom se dokonale shoduje s Iškurm (Hadadem), jehož země je okupována Amority a Hittity a je znám demonstracemi násilností a oprovržením vůči svým zbožňovatelům. Iškurova vyobrazení, charakter i symbolika odpovídají Baalovým. Také on je proti Babylonu a Egyptu, jako Yahweh. A jako v případě Yahweh, nesmí být skutečné jméno kanaánského Baala (Hadad) vyslovováno.
Na základě Herzogových objevů a svědectví v samotné bibli, včetně sumerské, fénické a kananejské tradice, následuje logický závěr a řešení hádanky o pravé totožnosti starozákonního židovského boha: ISH.KUR = Hadad = El Shaddai = Baal = Yahweh. (Kananejský Baal byl znám také jako Moloch, o němž si povíme později.) To vše, stejně jako Herzogova práce, naznačuje že židovský lid postoupil od polyteismu k monoteismu k jedinému nejvyššímu bohu, Yahweh (jehož skutečné jméno nesmí být vysloveno), na podnět božstva známého pod různými jmény, a že za tímto účelem ve skutečnosti nebyl adoptován nejvyšší bůh Pantheonu El, ale jeho syn ISH.KUR, Baal, Hadad, El–Shaddai, jenž se otevřeně vzbouřil proti svému otci a byl v této vzpouře podporován Ašerach (Baalat, Ašterot a Elat), která byla nejen jeho matkou, ale zároveň i manželkou. Tuto ženskou entitu později řecká a římská tradice sloučila do postav Afrodité a Venuše, Egypťanům dříve známé jako Isis.
Z těchto poznatků lze odvodit i etymologii jména Israel z Is (buď Isis nebo hrob) Ra (vrchní božstvo egyptského panteonu) El (Pán – Baal) – což dává daleko jasnější smysl než spletitá historka o „Yisrael“ z textů hebrejské víry.
To vše má souvislost s pravoplatností „nabývacích listin získaných od boha“, na něž se odvolával Ariel Sharon. Nehledě k očividnému závěru, že bůh, který prý dal „zaslíbenou zemi“ svému „vyvolenému lidu“ byl jen jedním z božstev panteonu, a ne údajným monoteistickým jediným Bohem celého Kosmu, podpírají Herzogova zjištění řadu teorií, které už jsou nějakou tu dobu „venku“.
Hyksos
Stejně jako Herzog, popírá i dějepisec Josephus (asi 37 – 100 n. l.) nejen hebrejská tvrzení o životě a úniku z egyptského zajetí, ale ohledně rasového původu židů dělá drastický krok dále, když je přímo ztotožňuje s Hyksos. Mimo to tvrdil, že z Egypta neuprchli, ale naopak byli vypuzeni jako malomocní.
Zde ovšem musí být také řečeno, že Josephus pro židovské i křesťanské učence, kteří argumentovali tím, že datování exodu „Hebrejců“ z Egypta v bibli jejich ztotožnění s Hyksos přímo vylučuje, po věky platil za římského kolaboranta a nactiutrhače.
Vynikající egyptolog z Heidelbergské univerzity Jan Assmann ovšem ve svých pracích naprosto jasně dokladuje, že příběh o exodu je na hlavu postavenou (invertovanou) verzí vyhnání Hyksos z Egypta a navíc, že Mojžíš (Moses) byl ve skutečnosti Egypťan.
Rovněž Donald P. Redford z Torontské univerzity prezentuje pádné důkazy, že vypuzení
Hyksos z Egypta bylo invertováno „za účelem vytvořit příběh o exodu hebrejských otroků v Torah a Starém testamentu“. Jeho kniha, v níž obhajuje tuto teorii („Egypt, Kanaán a Izrael v dobách starověku“; Egypt, Canaan, and Israel in Ancient Times), získala roku 1993 cenu Biblical Archeological Society za nejlepší odborné vědecké dílo v oboru archeologie.
Existují nezvratné důkazy, že se Hyksos, smíšená semitsko-asiatská skupina, po infiltraci do Nilského údolí zmocnila v 17. století př. n. l. vlády nad dolním Egyptem. Vládli od asi 1674 př. n. l. dokud nebyli vyhnáni poté, když jejich hlavní město Avaris padlo okolo roku 1567 př. n. l . do rukou faraa Ahmose. Hyksos v Egyptě uctívali Setha, jehož stejně jako božstvo ISH.KUR ztotožnovali s bohem bouře.
Podle „inverzní teorie“ židovští vzdělanci v sedmém století př. n. l. změnili příběh o „vyhnání“ na epos o „úniku“ a navíc, aby svého nepřítele Ahmose ještě více urazili, jeho jméno úmyslně špatnou transkripcí pozměnili na „Moses“ a prezentovali jako vůdce hebrejské vzpoury. Ale nabízejí se zde také další indicie, silně naznačující spojení dvou odlišných zdrojů, jejichž protagonisté splývají v postavu „Moses“. O koho jde, a jak k tomu mohlo dojít?
Úspěšné tažení Ahmose proti Hyksos v 1567 př. n. l. vedlo k založení egyptské 18. dynastie. ThotMoses III. svrhl faraona – transvestita Hatchepsut, a pod ThotMoses IV. přeskočily egyptské výboje až za Sinai, do Palestiny a Sýrie a dosáhly Babylonu, přičemž pochopitelně zahrnuly i Kanaán. Na konci této expanze Amenophis III. (1380 př. n. l.) ovládal egyptskou říši, jejíž provincie a kolonie hraničily s tím, co dnes známe jako Turecko. Tato říše zahrnovala regiony, v nichž tehdy žila většina z Egypta vyhnaných Hyksos.
Amenophis IV., který nastoupil na trůn v roce 1353 př. n. l., zavedl nový monoteistický kult, stanovící jako jediného a nejvyššího boha „Atena“, a změnil si jméno na Akhenaton (Echnaton; Achnaton). Akhenaton ženatý s tajemnou Nefertiti se prohlásil bohem na zemi a prostředníkem mezi jediným bohem Atenem (Ra) a lidmi (sic!) a se svou manželkou jako partnerkou ve vládě efektivně vytlačili Isis a Osirise z egyptského Enead (sdružení egyptských bohů; panteon). Deklaroval, že všichni lidé jsou Atenovými dětmi a dějepisci větří, že Akhenaton plánoval jednotné říšské náboženství. Zakázal veškeré modlářství, užívání obrazů představujících boha a potíral představu, že existuje víc než jeden, nejvyšší bůh.
Významnou postavou tohoto období byl tajemstvím opředený Amenophis, syn Hapu. Byl prvním ministrem (vezírem) za obou králů a je obecně zobrazován jako písař, sehnutý nad rolí papyru v klíně. Tento muž víc než kdo jiný zodpovídal za autorství náboženství, v němž byli staří bohové sloučení v jediného živého boha, Atena, stvořitele Země a lidstva. Symbolem nového boha byl sluneční disk reprezentující Ra, Hora a ostatní bohy jako jednotu. Sluneční disk byl v symbolice podepírán rohy býka.
Syn Hapu o Stvoření říká: „Přišel jsem za Tebou, který panuješ nad bohy ó Amone, vládče nad oběma zeměmi, za Tebou, jenž jsi Ré vycházejíci na obloze osvětlujíc Zemi jasně zářícím okem, jenž vyšels z Nou, jenž jevil si se nad prvotními vodami, jenž stvořil jsi vše, jenž vytvořils velkou Enneade bohů, jenž vytvořils své vlastní tělo a zrodil svou vlastní podobu.“
Po boku Akhenatena a jeho otce Amenophise III. nalezneme zmíněného druhého Mose (Mojžíše).
Královským dohližitelem nad Núbií byl jistý Mermose (jmenovaný jako Mermose i Merymose na svém sarkofágu v Britském muzeu). Podle poznatků moderních dějepisců vytáhl Mermose se svým vojskem ve třetím roce Amenhopisovy vlády daleko vzhůru po Nilu, údajně aby potlačil menší povstání, ale ve skutečnosti šlo o zajištění zlatonosného území, které by jeho králi zajistilo větší bohatství než kterémukoli předchozímu egyptskému vládci. Poslední výzkumy naznačují, že Mermose vedl vojsko k místu ležícímu nedaleko soutoku Nilu a řeky Atbara.
Kdo byl tento Mermose? Historik Dawn Breasted míní, že řecký překlad jeho jména zněl – Moses. Podívejme se zda tuto identifikaci podpoří židovská tradice.
Podle do bible nezahrnutých záznamů židovské historie vedl Moses faraonovu armádu k jihu, do země Kúš, a dospěl do blízkosti řeky Atbara. Tam se zamiloval do vládkyně pevnostního města Saba, později Meroe, která mu vydala město výměnou za sňatek. Biblické potvrzení tohoto manželství lze nalézt v Numeri 12:1.: „A Miriam a Aaron mluvili proti Mojžíši kvůli Etiopce, s níž se oženil, protože si vzal etiopskou ženu.“
Konec Achnatonovy vlády halí tajemství, ale bádání v tomto směru je mimo rozsah tohoto krátkého článku. Krátce – teorie se rozprostírají ve škále od úmrtí Nefertiti i Achnatona za epidemie moru, přes jeho zavraždění až po vyhnanství. Na rozdíl od těchto nejasností egyptské záznamy naprosto zřetelně svědčí o snahách o návrat Egypta k Enead původních bohů a systematickém úsilí vyhladit veškeré stopy Achnatona i jeho kultu.
Vyhnaní Hyksos podle výpovědi mnoha kronikářů mezitím žili v Kanaánu. A zde se objevuje řešení nejasností v biblickém datování, definitivně slučující Israelity s Hyksos. Použijeme-li se datování z biblického Exodu a porovnáme tato data s egyptskými údaji o vyhnání Hyksos, zeje zde mezera asi 400 let. Při použití datovacího systému obsaženého v knihách Soudců a Samuel, může se mezera v historii rozšířit až na 554 – 612 let.
Je však k dispozici i naprosto jasný historický záznam Egypťanů, kteří po vypuzení Hyksos rozšířili svou vládu i na Kanaán, tedy zemi do níž Hebrejci podle biblických zdrojů údajně měli vstoupit a žít v ní už 400 let předtím, než bylo zřízeno Šalomounovo království. Hebrejci žijící v Kanaánu však byli pod egyptskou nadvládou. A právě zde, v Kanaánu, můžeme udělat porovnání mezi Yahweh a kananejským Molochem (Baalem) a extrapolovat polemické obrácení smyslu příběhu o faraónovi, který v Exodu údajně nařídil smrt všech „prvorozených“. Prvorozené děti totiž svému božstvu obětovali uctívači Molocha.
Také kanaánští ctitelé Yahweh byli známí příležitostným obětováním dětí, obzvlášť v dobách strádání, a ačkoli ohnivá oběť (holokaust) byla pravděpodobně přinášena jen s velkou nelibostí, proříznutí dětského hrdla bylo přípustné. Pozůstatky těchto obětí byly pohřbívány na známých posvátných obětních místech u Topheth. Občas – i když soudě podle ohromné převahy kosterních pozůstatků mladistvých nalezených archeology na místech u Topheth jen málokdy – byla náhradou obětována zvířata.
Sjednocení
Moderní historické disciplíny společně studující biblickou éru dospěly k závěru, že Exodus nemohl být sepsán dříve než v sedmém století př. n. l., a jistě ne biblickým Mojžíšem, jenž je v nejlepším případě fiktivní kombinací několika egyptských osobností. V samotném Izraeli je sedmé století př. n. l. obdobím, v němž se, jak ukazují archeologické důkazy prezentované Herzogem, poprvé objevuje kulturní centrum Jeruzalém. Podle všeho to byl právě zápas tohoto kulturního centra o nalezení vlastní identity a národnosti, který dal podnět k vzniku židovských textů popisujících Yahweh a jeho manželku Ašerach. Ostatně, dát dohromady zbývající kousky této skládačky není tak nesnadné.
Je známo, že judský král Jošiáš zavedl v roce 639 př. n. l. dalekosáhlé náboženské reformy a získal kontrolu nad dalšími oblastmi „Izraele“. V tomto období náboženských sporů kvůli zaváděným změnám došlo k „obrácení“ široké palety náboženských i kulturních zdrojů, které byly nakonec spojeny tak, aby posloužily zformování náboženské a politické národní jednoty. Tam kde nebyla právě heroická, jako v případě vyhnání z Egypta, tehdy ještě coby Hyksos obrátili Jošiášovi „inkvizitoři“ historii naruby. Tam kde bylo dřívější náboženství oloupeno o mravní soulad, ho protkali kultem Atena, což nejen vyhovovalo daným systémům víry v tomto regionu, ale umístilo krále Jošiáše do pozice božského vládce, jehož rodokmen sahal k Šalamounovi a Davidovi – oběma náhradním Atenovým předků a pověstnému chrámu. Jošiáš rovněž nechal rozbořit již vzpomínaný chrám Topheth, který prý postavil Šalamoun v údolí Hinnon jižně od Jeruzaléma.
Jošiášův sjednocovací mechanismus obsahuje temné místo sloužící k omezení vlivu stávajících systémů víry: je jím požadavek, aby skutečné jméno Boží zůstalo obestřeno tajemstvím. Je zde precedens v kultech Baala a Iškura a všechny součástí tehdejšího „mišmaše“ z této oblasti, přičemž vše bylo navrženo tak, aby mohly být zasádrovány díry v novém systému založeném na Yahweh. Tím bylo realizováno vzájemné odloučení identit Baal – Moloch – Yahweh. Ašak vývoj od ISH–KUR – Hadad – Baal – Yahweh přesto nezůstal zcela zamaskován, ale vynořuje se později v polemice proti Babylonu, obsažené v knize Genesis.
V Egyptě byla i za časů Atenova kultu, velmi dobře známa následující pasáž z Knihy mrtvých:
Neloupil jsem.
Nebyl jsem chamtivý.
Nezabíjel jsem lidi.
Nelhal jsem.
Nezhřešil jsem.
Nedopustil jsem se cizoložství.
Nelál jsem proti bohu.
V Jošiášově sjednocovacím procesu bylo použito fiktivní postavy jménem „Moses“ (ideogram spojující Ahmose, který vyhnal Hyksos, a Mermose který vedl egyptské vojsko k velkým vítězstvím) jíž byla přičtena zásluha za přijetí Desatera Božích přikázání na kamenných tabulkách. Tato pravidla ovšem ve skutečnosti byla vypracována z výše uvedeného prohlášení. Připojíme-li k tomu skutečnost, že „chvalozpěv k Atenovi“ z úst obskurního egyptského krále je téměř slovo od slova biblický žalm 104, máme zde další působivou „shodu náhod“.
Tyto a další „náhody“ patrně donutily slavného psychologa Sigmunda Freuda, aby ve své knize „Mojžíš a monoteismus“ z roku 1939 poznamenal: „… židovská monoteistická víra má kořeny v Echnatonově náboženském kultu.“
Za toto sloučení Jošiáš bezesporu zasluhuje potlesk. Postavil mimo zákon kult Molocha a kladl důraz na duchovní etiku Desatera. Polemiky a dějinné inverze vnášející heroický prvek do historie nově zformovaného národa lze vnímat jako vcelku pochopitelný, politicky rafinovaný krok. (Srov.: Palacký a Dějiny národa českého; Pekařovy polemiky; německá tradice, atd.) Jenže pak, zcela v rozporu s etikou a základnímu prohlášení Atenova kultu, byla k této linii někdy počátkem 2. století př. n. l. k židovské víře přidána rasová nadřazenost.
Ale nakonec to nebylo nic jiného, než Herzogovo překvapivé odhalení manželky Yahweh, Ašerach, v židovských textech a jeho potvrzení úplné archeologické absence jakýchkoli stop po Šalomounovi či Davidovi. To vše se stalo skalpelem, který se prořízl všemi smyšlenkami biblického Exodu i jeho tvrzením o „bohem poskytnutých právech a rasové nadřazenosti“. Tato Hertzogova zásluha nesmí upadnout v zapomenutí.
PS pre pana Hrubca. Ano, niektorym symbolom nerozumiem, pravdepodobne preto, ze su vymyslene...


 
Meno:
E-mail:
Web stránka:
Predmet:
Text správy:

Zadajte iniciály Pravého Spektra - PS:
(antispamová ochrana)
 
 

Upozornenie

Príspevky v diskusii k článku sú osobnými názormi jednotlivých čitateľov. Redakcia Pravého Spektra za ich obsah nenesie žiadnu zodpovednosť.

Diskusné príspevky, ktoré sú v rozpore so zákonom budú odstránené.

O problematických príspevkoch nám môžete dať vedieť e-mailom na adresu redakcie.

Copyright © 2001-2018 Pravé Spektrum, občianske združenie
Stránka používa redakčný a publikačný systém Metafox od Platon Group
Webdizajn: amneziak