ISSN 1335-8715

13-05-2002   Petr Suchý   Komentáre   verzia pre tlač

Blízký východ – další kolo boje s terorismem

V posledních měsících věnují političtí představitelé i světová média zvýšenou pozornost eskalujícímu izraelsko-palestinskému konfliktu. Ve svých vyjádřeních však jaksi opomíjejí upozornit na některé faktory a fenomény, jejichž význam je často přehlížen a v důsledku jejichž jednostranné prezentace je odpovědnost za nastalou situaci neobjektivně přisuzována především Izraeli a jeho představitelům.

Prvním zavádějícím faktem je zkreslené vnímání Izraele a jeho motivů pro některé kroky, jež od svého založení v roce 1948 učinil. Dnes je zcela zapomenuta skutečnost, že sionisté bez zásadních výhrad plně akceptovali plán na rozdělení Palestiny vypracovaný OSN a zakotvený v rezoluci 181 Valného shromáždění OSN, jež byla schválena v listopadu 1947. Bylo to arabské obyvatelstvo Palestiny, jež řešení OSN odmítlo akceptovat a okamžitě zahájilo akce namířené proti jeho realizaci. Obdobný postoj zaujaly i některé členské země Ligy arabských států. Svoje odhodlání zabránit rozdělení Palestiny i vojenskými prostředky realizovaly napadením Izraele den po jeho vzniku. Jejich cíl byl jednoznačný. Nejednalo se o zajištění většího území pro Palestince, ale o totální likvidaci židovského státu. Podobné cíle tyto země sledovaly i v dalších desetiletích. Jejich vzájemná rivalita, nevraživost, neschopnost kooperace a realizace efektivních bojových akcí (vedle výborné izraelské připravenosti a obranyschopnosti) zapříčinily, že jejich úmysly vždy skončily fiaskem.

Izrael v důsledku vítězství v první arabsko-židovské válce rozšířil svoje území na úkor plánovaného palestinského státu. Jeho postup však byl ovlivněn spíše strategickým a bezpečnostním plánováním než snahou o vybudování Velkého Izraele, třebaže i tyto motivy u některých politických seskupení existovaly. Izrael také bývá kritizován za svoji neochotu umožnit návrat arabským uprchlíkům či jim vyplatit náhradu za majetek, o který přišli. Že mnozí Židé byli vyhnáni z arabských území či států bez jakýchkoli náhrad, to už příliš zmiňováno není.

Minimální pozornost je rovněž věnována chování arabských států vůči Palestincům. Opomíjen je fakt, že další území, jež měla původně náležet palestinskému státu, tedy západní břeh Jordánu a Gaza, okupovaly arabské země - Jordánsko a Egypt. Tato území ovšem nebyla svěřena pod kontrolu Palestincům. Těm zde sice byl umožněn pobyt, ale v žalostných podmínkách v uprchlických táborech, které je měly spíše dále zradikalizovat. Arabské země nepodnikly vůbec žádné pokusy absorbovat uprchlíky a začlenit je plně do života společnosti. Proto se pásmo Gazy a západní břeh Jordánu staly útočištěm palestinských guerill ohrožujících od počátku 50. let izraelské civilní i vojenské cíle. Vedlejším efektem takové politiky nicméně byla značná hrozba, kterou palestinské guerilly začaly představovat pro samotné arabské státy, jež svými akcemi a realizací vlastních politických cílů značně vnitřně destabilizovaly. Jordánsko bylo nuceno razantním vojenským zásahem guerilly vyhnat ze země. Pokus libanonské vlády stanovit jasné meze jednání palestinských bojůvek však selhal a v 70. letech se stal jedním z hlavních důvodů rozpoutání ničivé občanské války.

Izrael území, z nichž byl nejvíce ohrožován, obsadil v průběhu šestidenní války v červnu 1967 společně se syrskými Golanskými výšinami a Sinajským poloostrovem náležejícím Egyptu. Přestože obsazení těchto území mělo zajistit Izraeli větší bezpečnost, stalo se také příčinou mnoha diskusí o efektivitě jejich dlouhodobého držení. Rovněž Rada bezpečnosti OSN Izrael ve své rezoluci 242 vyzvala ke stažení z okupovaných území. Zcela odlišně bylo nazíráno obsazení východního Jeruzaléma, kde vedle porážky jordánských sil převládly především historické a náboženské důvody. Lze nicméně říci, že právě toto území je jediným, o jehož odevzdání izraelští politikové nebyli, nejsou a nebudou ochotni diskutovat.

Skutečnost, že na straně Izraele existuje ochota vyměnit obsazené území za mír, potvrzuje navrácení Sinajského poloostrova Egyptu po podepsání mírové smlouvy v roce 1979. Takový postup nicméně předpokládá existenci jasných bezpečnostních záruk.

Za studené války vztahy mezi Izraelem a arabskými státy do jisté míry odrážely realitu bipolárně rozděleného světa. Přesto v tomto období docházelo k odlišnému vnímání blízkovýchodního konfliktu nejen oběma bloky, ale také v rámci Západu. Především po šestidenní válce západoevropské státy, zvláště Francie, přehodnotily svoji podporu Izraele a jejich politika se stala spíše proarabskou. Tato preference se zřetelně projevila po vypuknutí Jomkippurové války v roce 1973, kdy západoevropské země, až na malé výjimky, odmítly spolupracovat s USA při poskytování vojenské pomoci napadenému Izraeli. Rozdílné vnímání situace lze pozorovat dodnes. Přesto neobstojí tvrzení, že politika USA je vždy výlučně nekriticky proizraelská, což dokládá řada amerických mírových iniciativ pro řešení situace z období sedmdesátých, osmdesátých i devadesátých let dvacátého století, které byly založeny na ústupcích obou stran.

Zásadní zlom přinesl konec studené války. Právě v období počátku devadesátých let došlo k několika krokům, jejichž vliv na řešení situace na Blízkém východě lze označit za převážně negativní.

Jako zásadní chyba se ukazuje přehodnocení role Organizace pro osvobození Palestiny a jejího předsedy Jásira Arafata. OOP, zastřešující mnoho národně-osvobozeneckých skupin, byla Spojenými státy až do závěru 80. let a Izraelem do počátku let devadesátých považována za teroristickou organizaci, a ne za reprezentanta palestinských zájmů. Ke změně amerických postojů došlo, když předseda Organizace pro osvobození Palestiny Arafat v roce 1989 uznal právo Izraele na existenci a vzdal se terorismu jako prostředku prosazování cílů této organizace. OOP rovněž akceptovala rezoluce RB OSN 242 a 348 vyzývající Izrael ke stažení z okupovaných území výměnou za mír.

Tento postup dále posiloval Arafatův vliv podpořený nesmyslným rozhodnutím OSN ze 70. let udělit OOP status pozorovatele a umožnit mu participaci na diskusích o řešení konfliktu v době, kdy tato organizace značně vystupňovala svoje teroristické aktivity.

Akceptování Arafata jako reprezentanta palestinských zájmů nebylo přehodnoceno ani po jeho jednoznačné podpoře Saddáma Husajna v době války v Perském zálivu. Zatímco u jordánského krále Husajna lze jeho proirácké postoje vysvětlit snahou řešit vnitropolitickou krizi a uspokojit politické oponenty pragmatickou politikou, Husajnovi tradičně velmi blízkou, Arafat svými postoji zcela jednoznačně podpořil i irácké raketové útoky proti Izraeli. Zde se opětovně projevila jeho nevyzpytatelnost a nespolehlivost jako partnera pro jakákoli politická jednání. Paradoxem zůstává, že také Izrael po intenzivním mezinárodním nátlaku přistoupil nejen na jednání s palestinskými zástupci, ale později akceptoval jako partnera právě Arafata.

V devadesátých letech se skutečně až překvapivě rychle podařilo iniciovat blízkovýchodní mírový proces. Jeho mezníkem byl v září 1993 podpis tzv. Deklarace zásad, jež byla výsledkem tajných jednání v Oslu. Tato deklarace svěřila do palestinské samosprávy pásmo Gazy a město Jericho na západním břehu Jordánu. O dva roky později Izrael s OOP podepsal dohodu o dočasné palestinské samosprávě na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. Izrael začal stahovat svoje jednotky z některých měst na těchto územích. Během pětiletého přechodného období mělo být dojednáno definitivní dořešení palestinské otázky a vztahů s Izraelem. Očekávaným výstupem jednání bylo vyhlášení nezávislého palestinského státu.

Dokončen byl rovněž proces normalizace izraelsko-jordánských vztahů. Oba státy nejprve v létě 1994 ukončily vzájemný válečný stav a na podzim téhož roku podepsaly mírovou dohodu, v níž Jordánsko souhlasilo s tím, že palestinští uprchlíci zůstanou na jeho území výměnou za finanční pomoc USA.

Nepodařilo se nicméně dosáhnout podobných výsledků s dalšími státy oblasti - Sýrií a Libanonem. Obě země sice v roce 1991 participovaly na Madridské konferenci, veškerá následná jednání však skončila neúspěšně. Sýrie kontinuálně zastává zcela nerealistickou politiku, když si jako poražená země diktuje podmínky pro nastolení trvalého míru. Zcela tak negovala izraelské snahy dosáhnout mírové smlouvy výměnou území (Golanských výšin) za mír. Sýrie jakoukoli dohodu s Izraelem podmiňuje stažením z obsazených území. Izrael dal několikrát najevo úmysl se z obsazených území stáhnout, ale až po podpisu mírové dohody.

Podobný postup jako Sýrie sledují i další arabské země a také palestinské vedení. Za často nemístné podpory OSN či Evropské unie si kladou podmínky, které si poražená strana jednoduše klást nemůže. A právě takový postup lze označit za hlavní příčinu selhání mírového procesu. Jeho příznivý vývoj byl založen na ochotě obou stran přistoupit na kompromis. Izrael začal stahovat svoje jednotky z okupovaných území, na kterých Palestinci měli akceptovat existenci židovských osad. Zcela základním předpokladem bylo zajištění klidu a bezpečnosti pro obě entity. I když OOP alespoň zpočátku od akcí proti Izraeli upustila, palestinská samospráva a její prezident Arafat nedokázali eliminovat nebezpečí, jež pro Izrael představovaly násilné akce připravované organizacemi rovněž zastřešenými OOP, které nicméně na rozdíl od Arafata a jeho skupiny Al-Fatah neakceptovaly dohody z Osla a pozastavily spolupráci s OOP. Podobné nebezpečí představovaly další teroristické organizace Hizballáh, Hamas a Islámský džihád, neochotné zastavit útoky proti Izraeli. Právě ozbrojené útoky těchto skupin, jejichž oběťmi byli převážně izraelští civilisté, a neschopnost či neochota Arafata je eliminovat jsou hlavními příčinami současného stavu.

V současné době probíhající palestinské povstání, označované jako intifáda Al-Aksá, je palestinským vedením i médii označováno za důsledek vstupu Ariela Šarona na Chrámovou horu v Jeruzalémě. Všechny indicie ale nasvědčují tomu, že se jednalo pouze o vhodnou záminku, které se palestinské vedení chopilo za účelem opětovného využívání násilí a teroru jako nástrojů k prosazování svých cílů. Šaronovu návštěvu Chrámové hory nepovažuje za příčinu intifády ani tzv. Mitchellova zpráva.

Šaronova návštěva nebyla namířena proti Palestincům. Jednalo se spíše o akci namířenou proti tehdejšímu premiérovi Barakovi. Proto ji také Barak odmítl, přes výzvy palestinských i amerických činitelů, zakázat.

Šaronova návštěva vyvolala značné protesty palestinského obyvatelstva, které přerostly v krvavé střety s izraelskými bezpečnostními silami. Celá záležitost ukazuje, jak citlivou otázkou je Jeruzalém. I když podle mnohých byla Šaronova návštěva velmi špatně načasována, je možné si položit otázku, proč by jakýkoli občan Izraele, předního politika nevyjímaje, nemohl navštívit místo, které pro něho má značný náboženský a symbolický význam. Toto právo nemůže být nikomu upíráno, přestože na Chrámové hoře stojí dvě významné muslimské svatyně.

K vypuknutí intifády Al-Aksá došlo krátce po ukončení jednání v Camp Davidu, při kterých Izrael přistoupil na americký návrh na společnou izraelsko-palestinskou suverenitu nad východním Jeruzalémem. Kompromisní řešení bylo zamítnuto palestinskými představiteli.

Zjevnou snahou palestinského vedení je získat z intifády značný politický kapitál a podporu pro své aktivity a cíle. Arafat si rovněž opětovným příklonem k teroristickým praktikám upevnil svoji dříve poněkud oslabenou pozici. Významnou roli při prezentování všech událostí sehrála také média. Celá intifáda je často představována jako ušlechtilý boj utlačovaných Palestinců proti okupantům, v jehož rámci účel světí prostředky. Oprávněná snaha Izraele zajistit bezpečnost svých občanů je mnohdy vydávána za snahu eliminovat Palestince i jejich požadavky. Takové postupy jasně zvýhodňují Palestince. Ti jsou považováni za slabšího protivníka, vůči kterému Izrael nasazuje neadekvátní prostředky. Zcela je opomíjena povaha celého konfliktu, kdy Palestinci mají velmi vysoký počet zbraní či výbušnin a v poslední době také rakety schopné působit poměrně velké škody. Rovněž existují snahy palestinského vedení o získávání dalších objemných zbrojních dodávek, což dokazuje případ zadržené lodi Karine A v lednu letošního roku. Jedinou zbraní Palestinců tedy není prak, jak by se člověk po zhlédnutí zpravodajství často mohl domnívat, třebaže i tato zbraň je bezpochyby stále velmi účinná, zvláště použije-li se, jak je dobrým zvykem Palestinců, ze zálohy. Hrozba, kterou palestinští pumoví atentátníci představují pro izraelské civilní obyvatelstvo, naopak není dostatečně zdůrazňována. Jak každodenní očekávání možného pumového útoku ovlivňuje psychiku obyvatel, snad ani není zapotřebí popisovat. Právě tento teroristický rozměr současného konfliktu je značně podceňován. Je tristní, že za dané situace opět povstali západoevropští míroví aktivisté. Záběr francouzských pacifistů objímajících se s Arafatem dosvědčuje, že pacifisté skutečně mají tradičně nejblíže ke stoupencům násilného dosažení svých cílů.

Budoucí izraelsko-palestinské vztahy a další průběh mírového procesu neovlivní negativně pouze současná intifáda. Největší dopad na vzájemné vztahy a vnímání stran bude mít jednání palestinské samosprávy a zvláště Arafata. Jeho neochota efektivně participovat na eliminaci palestinských teroristů, která v posledních měsících přerostla v jejich otevřenou podporu, může znamenat, že izraelské vedení už současné palestinské představitele nebude považovat za věrohodné partnery pro jednání.

Je evidentní, že proces normalizace vztahů bude ještě velmi dlouhý a komplikovaný. Hlavním faktorem ovlivňujícím jeho průběh je současný konflikt. Jedná se o faktor dominantní, ne však jediný. Vývoj vztahů mezi Izraelci a Palestinci bude do jisté míry určovat také politika USA a Evropské unie. USA i EU vyjadřují jednoznačnou podporu vytvoření nezávislého palestinského státu. Jeho vznik je otázkou času a záleží především na palestinském vedení, jak dlouhý tento proces ještě bude. Izrael je ochoten palestinský stát respektovat. Ten ovšem musí nabídnout jednoznačné bezpečnostní záruky. V rámci podpory myšlenky vzniku palestinského státu by tato záležitost neměla být pokládána za cíl sám o sobě. Velmi důležitý bude také charakter palestinského státu. Značnou pozornost, zejména u nekritických stoupenců rychlé palestinské nezávislosti, by měly vzbuzovat nedemokratické až totalitární praktiky palestinského vedení např. při procesech s údajnými kolaboranty s Izraelem. Těm se nedostává základních práv a jsou často popravováni okamžitě po vynesení rozsudku. I to lze nicméně označit za jisté privilegium, neboť mnozí další jsou zavražděni bez jakýchkoli procedur. I tyto záležitosti by měly být zohledňovány. Západní Evropa totiž svojí nekritickou podporou různých obskurních hnutí za nezávislost již dříve často způsobila více škody než užitku. Celý proces vzniku palestinského státu by měl tedy zohledňovat jeho dopady na bezpečnost Izraele, stabilitu oblasti a také na to, jaký tento stát bude mít charakter.

Základním předpokladem úspěchu jednání je realistický přístup všech zainteresovaných stran a ochota přistoupit na kompromis. Realismus je nepřítomný zejména na palestinské straně; realistické vyhodnocení situace navíc zcela chybí také u iniciativ předkládaných dalšími arabskými státy. Jako názorný příklad lze použít tzv. saúdskou iniciativu předloženou v závěru března tohoto roku na summitu Ligy arabských států v Bejrútu.

Vyzývá-li iniciativa izraelskou vládu k zastavení násilí, měl by takový požadavek nejprve směřovat do palestinských řad. Arabské země by měly odsoudit Palestinci páchané násilí a terorismus, který zákonitě vyvolává adekvátní izraelskou odvetu. Zcela nereálný je požadavek na umožnění návratu palestinských uprchlíků do Izraele. Namísto kladení takových podmínek pro nastolení míru na Blízkém východě by arabské země měly napomoci integraci uprchlíků do jejich společností. Jejich návrat do Izraele by stabilitě rozhodně nepomohl. Vyčíslený počet uprchlíků se v současnosti pohybuje kolem čtyř milionů osob. Jejich absorpce Izraelem, který má pouhých šest milionů obyvatel, je naprosto nemožná. Že by se navíc po desetiletí trvajícím brainwashingu nejednalo o příliš loajální občany, je nasnadě.

Zcela nepřijatelný je též požadavek na akceptaci východního Jeruzaléma jako hlavního města budoucího palestinského státu. Neschopnost či neochota arabských zemí a palestinského vedení přistoupit na kompromis tudíž oddaluje vznik státu, o který tak usilují. Snahou dalších aktérů, zejména USA a EU, by mělo být dokázat, že bez kompromisu nemůže být dosaženo trvalého řešení blízkovýchodního konfliktu. Hlavně palestinští představitelé by si měli uvědomit pravidlo, které jednoznačně platí i v mezinárodní politice - kdo chce mít všechno, nemá nic.

Zbývá si položit klíčovou otázku, zda by pro izraelské činitele nebylo za současné situace vhodné hledat jiného zástupce Palestinců, s nímž by mohli pokračovat v jednáních. Arafatův dosavadní postup dokazuje, že není spolehlivým partnerem, jenž by měl Izraeli garantovat bezpečnost ze strany Palestinců a palestinskému obyvatelstvu záruky demokratických hodnot a vlády.

Petr Suchý
Text bol publikovaný v marcovom čísle brnenskej Revue Proglas, vydávanej Centrom pro studium demokracie a kultury (CDK)

  Dobrá mystifikácia
   Tomáš 14-05-2002 11:52
  RE: Dobrá mystifikácia
   Martin Hanus 14-05-2002 14:06
  Spätná väzba?
   Tomáš 15-05-2002 17:43
  RE: Spätná väzba?
   Martin Hanus 25-05-2002 8:42
  :o)
   Tomáš Dewey 24-06-2002 17:27
  nesuhlasim
   Alojz Mokrota 12-07-2002 19:11
  RE: nesuhlasim
   Tomas Dewey 15-07-2002 15:45
  vojenské riešenie
   Jozef 30-07-2002 15:59

   

 

Tiráž

Názov

Kontakt Šéfredaktor Redakcia Editor Vydavateľ Zakladateľ

Ďalšie odkazy

Newsletter

Ak chcete byť informovaný o zaujímavých novinkách na Pravom Spektre, vyplňte Vašu e-mailovú adresu. (frekvencia cca. 1 správa za mesiac)
 

 
Copyright © 2001-2017 Pravé Spektrum, občianske združenie
Stránka používa redakčný a publikačný systém Metafox od Platon Group
Webdizajn: amneziak