ISSN 1335-8715

15-04-2002   Jindřich Dejmek   Komentáre   verzia pre tlač

Edvard Beneš, sudetští Němci a mezinárodní prosazení transferu minorit

Ztotožnění osoby Edvarda Beneše s militantním „českým“ nacionalismem je zásadně pochybené. Beneš naopak většinu svojí téměř čtyři desetiletí trvající politické kariéry náležel k osobnostem hledajícím - samozřejmě za určitých podmínek - česko-německý modus vivendi, a k zaujetí kategorického negativního stanoviska vůči německé minoritě v českých zemích jej přivedly až hrůzy vrcholného nacistického teroru.

Poznámky k „protibenešovským“ kritikám nejen současným

Osobnost Edvarda Beneše, druhého československého prezidenta, s jehož jménem zůstane trvale spjat především zápas za obnovení československé státnosti, zničené v letech 1938-39 nacistickým Německem, je v současné době znovu podrobována jistými kruhy nevybíravé kritice. Jeden z publicistů, jemuž je na stránkách některých českých listů opakovaně dáván prostor pro „netradiční“ interpretace moderních dějin, jej dokonce před několika týdny nazval - nikoliv ovšem originálně - válečným zločincem, nesoucím prý odpovědnost za „genocidu“ sudetských Němců.[1] Podobných kritik zazněla - především z per sudetoněmeckých historiků a publicistů - v minulých desetiletích řada, přičemž ani oni nebyli ve svých soudech mnohdy původní. Říšsko-německý goebbelsovský tisk a také jeho české mutace v tzv. Protektorátu nabídly (a zřejmě stále nabízejí) kritikům nejen Beneše, ale s ním československé a české státnosti nesporně inspirace dostatek.[2]

Podobné názory, jež český čtenář může číst již několik let též v tisku vydávaném v ČR, bývají ovšem málokdy opřeny o solidnější znalosti reálných historických faktů, o širších souvislostech - jež jsou ostatně často ignorovány zcela záměrně - ani nemluvě. Následující text proto reaguje na několik nejkřiklavějších omylů (či záměrných lží), v poslední době šířených částí tzv. publicistů, byť by jejich plné osvětlení vyžadovalo samozřejmě text mnohem rozsáhlejší. Je-li totiž pro velkou část těchto autorů Beneš personifikací militantního českého nacionalismu, nesoucí hlavní vinu za „vyhnání“ sudetských Němců, pak podobné tvrzení jen nejen zcela chybné, ale také svým způsobem - z hlediska kontextu historické reality - až absurdní.

I.

Ztotožnění osoby Edvarda Beneše s militantním „českým“ nacionalismem je zásadně pochybené.[3] Beneš naopak většinu svojí téměř čtyři desetiletí trvající politické kariéry náležel k osobnostem hledajícím - samozřejmě za určitých podmínek - česko-německý modus vivendi, a k zaujetí kategorického negativního stanoviska vůči německé minoritě v českých zemích jej přivedly až hrůzy vrcholného nacistického teroru.

Stojí za připomenutí, že před první světovou válkou, kdy česká občanská politika vedla - z mnoha důvodů neúspěšný - zápas o historicko-politická práva českého státu v rámci monarchie, Beneš věřil, že etnické problémy habsburského soustátí do značné míry rozřeší jeho celková demokratizace a decentralizace. Tuto víru také vtisk do své francouzské disertace „Rakouský problém a česká otázka“ a později i do dalších textů.[4] Vývoj na vnitřní rakouské politické scéně se ubíral - alespoň v českých zemích - spíše opačným směrem, a nedemokratická politika spolu se vstupem Rakouska do fakticky agresivní války také Beneše přivedla do řad předních bojovníků za novou národní svobodu, nyní již mimo rámec monarchie.[5] Benešova znalost Západu, zvláště Francie spolu s dalšími okolnostmi jej také posléze učinila - fakticky už od podzimu 1915 - jedním z nejdůležitějších spolupracovníků Masaryka a jeho české „zahraniční akce“, v níž měl nakonec svým diplomatickým úsilím sehrát zásadní roli.

Beneš sehrál - již jako ministr zahraniční právě zrozeného Československa - klíčovou úlohu i při definitivním zakotvování republiky v nově se tvořícím mezinárodním systému na mírové konferenci v Paříži v roce 1919 a zde byl také poprvé vážně konfrontován se sudetoněmeckým problémem. Stejně jako prezident i celá česká politika samozřejmě obhajoval - proti iredentistickým snahám českých Němců, ale také pokusům nové, již republikánské rakouské vlády - celistvost zemí Koruny české, což se mu - přísliby zástupců velmocí, zvláště Francie a Británie - podařilo vlastně ještě před zahájením konference.[6] V rozporu s fixovaným obrazem Beneše-šovinisty to byl ale právě šéf rodící se pražské diplomacie, který nejen odmítal pokusy části československé delegace o další územní zisky, ale nakonec důvěrně sondoval možnost odstoupení jistých nevelkých pohraničních území, obývaných převážně Němci, aby tak snížil množství této minority v mladé republice.[7][7Dodejme jen, že taková představa byla pro většinu delegátů vítězných mocností neakceptovatelná (Německo naopak ztratilo rozsáhlá území ve prospěch většiny svých sousedů), a nemohla se prosadit. Mírovými smlouvami z Versailles a St. Germain pak byly Československé republice potvrzeny mj. historické hranice českých zemí, které si – s výjimkou periody 1938-45 – uchovala dodnes.

V následujících šestnácti letech Beneš kontinuitně držel resort ministerstva zahraničí a byl tedy většinou vzdálen vnitropolitickým problémům. Je však třeba připomenout, že se mu už počátkem dvacátých let podařilo vytvořit bázi pro poměrně korektní vztahy republiky s oběma jejími německy mluvícími sousedy, které posléze pozitivně ovlivnily i možnosti česko-německé dohody uvnitř státu. Zvláště vztahy československo-rakouské dosáhly přitom kvality, jenž mohla v mnoha ohledech sloužit za vzor pozitivního sousedství, v jehož rámci se dařilo postupně překonávat animozity především z válečných let.[8] Také vztahy s Výmarskou republikou nabyly i Benešovou zásluhou vcelku korektní tvářnosti, i když ČSR náležela - definitivně od roku 1923 - k smluvním spojencům Francie, považované v Německu za hlavního nepřítele v Evropě.[9] Vztahy mezi Berlínem a Prahou se i v diplomaticko-politické rovině začaly dramaticky zhoršovat až po té, co se moci v říši chopil Adolf Hitler, jehož politika usilovala - jak v Praze ostatně brzy poznali - o totální destrukci československého státu. Hitlerova politika měla ale fatálním způsobem ovlivnit i soužití Čechů a sudetských Němců, jejichž významný segment se předtím postupně smiřoval s První republikou a začal se včleňovat do jejího mnohostranného organismu.[10]

Dnešní mluvčí sudetských Němců zdůvodňují často příklon většiny svých otců a dědů k nacismu jednak údajným znásilněním jejich práva na sebeurčení v roce 1918, jednak následky hospodářské krize,[11] obojí je ale výrazně zjednodušující. Československo, v němž podíl minorit nepřevyšoval jejich procento např. v sousedním Polsku a Rumunsku, ctilo rámcově své mezinárodní závazky vůči menšinám, navíc se zástupci českých Němců - jako jediní reprezentanti menšin v celé střední a východní Evropě - podíleli účastí svých ministrů v kabinetech od roku 1926 i na reálné právě státu. Zahraniční pozorovatelé se již ve druhé polovině dvacátých let shodovali, že - jak to vyjádřil např. tehdejší britský vyslanec v Praze - „the German population on this country has really very little to complain...“[12][1Měřítkem liberálnosti vůči menšinám obecně pak mj. byla i naprostá neúspěšnost pokusů některých německých a maďarských skupin v republice o podávání stížností k příslušnému minoritnímu referátu Společnosti národů. S jedinou výjimkou v roce 1936, která ovšem souvisela již s přímými obranými přípravami státu proti hrozbě útoku nacistického Německa, byly všechny shledány jako neopodstatněné. Zůstává pak nezvratným faktem, že Beneš - i jako ministr zahraničí - patřil k těm osobnostem českého politického života, kteří takové vnitrostátní détente podporovali, byť na straně druhé zásadně odmítali teoretickou i praktickou možnost sousedních států (včetně představitelů Výmarské republiky) do těchto vztahů zasahovat.[13]

Když byl v prosinci 1935 Beneš po dramatickém zápase zvolen Masarykovým nástupcem v prezidentském úřadě, považoval za jeden ze svých předních úkolů - samozřejmě vedle zajištění obranyschopnosti státu, tehdy již přímo ohrožovaného Německem - také další pozitivní řešení minoritních problémů republiky.[14] Správní decentralizace, rozšiřování možností školských, kulturních a dalších aktivit minorit, měly nejen usnadnit soužití Němců (a Maďarů) s Čechy (a Slováky) v demokratické republice, ale napomoci také chránit pozitivní hodnoty německé kultury, systematicky ničené v sousedním nacistické říši.[15] Bohužel, velká část Němců v českých zemích byla již v té době zasažena nacistickou pangermánskou propagandou a stále zřetelněji upřednostňovala před životem v demokratickém státě nacionálně-socialistický režim v sousedství. Ukázal to již výsledek parlamentních voleb na jaře 1935, kdy zhruba dvě třetiny německých voličů volilo Henleinovu Sudetoněmeckou stranu všestranně podporovanou z Berlína, a demonstroval to i další vývoj. Beneš i tehdejší Hodžova vláda začaly definitivně od počátku roku 1937 připravovat sérii velkorysých reforem, z nichž posléze vykrystalizoval projekt tzv. národnostního statutu. Radikalizace sudetských Němců a především spád mezinárodních událostí vedly právě k opačným koncům, nežli zamýšleli českoslovenští demokraté - v soukolí mezi Hitlerovým expansionismem a appeasementem britských a francouzských vládních elit neměla demokratická První republika šanci na přežití. Právě v momentech jejího osudového zápasu v září 1938 se pak drtivá většina Němců postavila definitivně - a dobrovolně - proti Československu na stranu „svých soukmenovců“, což vyvrcholilo pokusem o puč v českém pohraničí 13. září a následnými teroristickými útoky tzv. Freikorpsů.[16]Jejich „vysvobození“ z Československa pak přinesla tzv. mnichovská dohoda, Benešovi a čs. vládě vnucená fakticky kombinovanou hrozbou přímé německé vojenské agrese a eventuálního dezinteresu Západu na osudu republiky v případě jejího odmítnutí.

II.

Z role německé menšiny jako protistátního instrumentu ovládaného sousedním totalitním režimem musela vyvodit konsekvence jak odbojová garnitura v čele s E. Benešem, která vlastně ihned po německé okupaci českých zemí německým Wehrmachtem zahájila svůj zápas o obnovení československého státu, tak většina složek domácího odboje. Beneš ovšem nezačal připravovat - jak mu přisuzuje např. pan Posselt a jeho tuzemští mluvčí - „vyhnání“ všech Němců, ale fakticky se vrátil svému plánu z roku 1919, samozřejmě v modifikované podobě. Jak ukazuje řada dokumentů z roku 1940, byl prezident připraven k částečným územním ústupkům ve prospěch Německa, kompenzovaným vystěhováním části Němců, zvláště „mladých, nenapravitelných nacistů“. Zbývající část minority měla být soustředěna ve třech samosprávných kantonech (karlovarském, libereckém a krnovském), jejichž případné oddělení nemělo ohrozit – na rozdíl od hranic pomnichovských – životaschopnost československého státu.[17] Proti takovým představám se sice stavěl od počátku domácí odboj a relativizovaly je také představy polské exilové vlády, která přijala už v letech 1940-41 program rozsáhlých vysídlení Němců z území, která po válce chtěli Poláci získat. Benešovy vlastní názory na budoucnost německé menšiny se však prokazatelně radikalizovaly - a to z řady důvodů - až v letech 1941-42, a to nejen v souvislosti s drastickými událostmi v samotném protektorátu.[18]

Je třeba připomenout, že nejen u exilových reprezentací, ale také v samotném britském prostředí došlo právě v letech 1941-42 k výrazným změnám v postojích k Němcům obecně, a v té souvislosti i způsobu války. V první fázi konfliktu, ještě roku 1940, některé ostře protiněmecké názory, jaké v britském prostředí reprezentoval nejvýrazněji sir Robert Vansittart, narážely na odpor řady anglických intelektuálů, církevních představitelů i části politiků a nejvyšší politické špičky se zdržovaly podobně laděné rétoriky.[19] Pod vlivem nacistických zločinů, mj. leteckých útoků proti civilnímu obyvatelstvu i na Západě (a samozřejmě v samotné Británii), pod vlivem informací o drastickém okupačním režimu obsazených zemí, a nakonec i pod tlakem zpráv o počátku vyvražďování Židů se radikalizovaly přístupy - a nimi také jazyk - i nejvyšších britských vládních činitelů, včetně ministerského předsedy W. Churchilla. Spojenci v čele s Brity, kteří se pokoušeli od roku 1942 rozvinout vlastní leteckou ofenzívu proti Německu, rozhodli nyní o vedení takových úderů, které měly zlomit morálku řadových německých civilistů.[20] V létě téhož roku pak A. Eden, tehdejší ministr zahraničních věcí (a budoucí konzervativní premiér v letech 1955-56) označil každého Němce přímo odpovědného za nacistický režim a jeho další trvání, které prý musí ovlivnit každý budoucí přístup spojenců k Německu.[21]Benešova obdobná slova, užitá v projevech po hrůzách heydrichiády, nebyla tedy nesena jeho fanatickým anti-němectvím, ale vyvěrala prostě z ducha „totální války“, rozpoutané nikoliv Angličany, Poláky či Čechy.

Právě v létě 1942 se Benešovi a jeho diplomatům se podařilo - výměnou dopisů z srpna t.r. - získat od Foreign Office oficiální stanovisko, jímž Velká Británie deklarovala anulování svých závazků z Mnichova.[22] Vládní činitelé na Downing Street ale již předtím přijali již také zásadu, která samozřejmě s programem geopolitického restituování československého státu v předmnichovských hranicích nutně logicky souvisela, která ale byla v této souvislosti málokdy připomenuta. Na návrh ministra zahraničí Edena totiž 6. července 1942 Churchillova vláda přijala usnesení, podle něhož anticipovala princip transferu sudetských Němců do Německa po skončení války, což bylo brzy oznámeno také československé vládě.[23] Toto stanovisko sice nepředpokládalo totální vysídlení všeho německého obyvatelstva z Československa, a korespondovalo spíše s Benešovými představami o částečném transferu. Bylo ale nepochybným a zásadním vykročením tímto směrem, který v následujícím období pokračoval. Nikoliv ovšem v přímé souvislosti s Němci v ČSR, ale především ve vztahu k jednáním mezi velmocemi o Polsku a jeho budoucích hranicích, které nebylo možno obnovit v podobě z roku 1939. Churchill (ostatně stejně jako mnozí jeho angličtí předchůdci) uvažoval již dříve o nutných proměnách poválečného geografického tvaru Polska, částečně ostatně ospravedlnitelných masou ukrajinského a běloruského obyvatelstva na někdejších východních územích Drugej Rzeczypospolitej. V průběhu roku 1943, definitivně na konferenci v Teheránu v prosinci t.r. pak Britové přijali zásadu celkového „posunu“ Polska na Západ s tím, že dostane - náhradou za teritoria, přenechaná SSSR na Východě - německá území, která náležela k říši ještě před r. 1939, jmenovitě část Pomoří, Východní Prusko a číst Slezska.[24] To pak samozřejmě anticipovalo i vysídlení příslušného německého obyvatelstva z těchto oblastí, ve srovnání s čímž z hlediska kvantitativního nutně ustupoval také anticipovaný transfer Němců z Československa.

Rozhodnutí Churchillova kabinetu z let 1942-1943 samozřejmě odkazují do říše chatrných konstrukcí německými vysídlenci a jejich zastánci předkládanou tezi o tom, že tzv. vyhnání Němců z Polska a Československa spojenci, tedy delegáti západních demokracií pouze dodatečně schválili v Postupimi v létě 1945.[25][ Československá vláda i prezident, kteří definitivně v prvních měsících roku 1943 přijali program transferu většiny Němců bez územních ústupků, ostatně získali přinejmenším rámcovou aprobaci pro takový projekt od Spojenců rovněž ještě v průběhu války. Nutno předeslat, že Beneš sám neměl v té době ve věci programu „odsunu“ již příliš alternativ. Již předtím neúspěšná jednání s reprezentací většiny sudetoněmecké socialistické emigrace v čele s W. Jakschem právě v tomto období definitivně ztroskotala, především proto, že Jaksch se prostě nechtěl vázat z hlediska programu československé státnosti.[26] Prezident byl ale v této otázce i pod tlakem domácího odboje, jehož přední instituce, Přípravný revoluční národní výbor právě v roce 1943 přijala program, který anticipoval radikální řešení sudetoněmecké otázky včetně důsledků majetkových a občanství.[27] V neposlední řadě pak rostla i radikální nacionální propaganda komunistické emigrace moskevské, jejíž vyznění nutně korespondovalo s domácí okupační náladou obyvatelstva lépe, než případné konstrukce o nutnosti odlišování „dobrých a zlých“ Němců. V této souvislosti Benešovi jistě přišlo vhod, že v průběhu jeho rozhovorů s prezidentem USA, F. D. Rooseveltem v květnu 1943 jeho americký partner vyslovil souhlas s výraznou redukcí sudetských Němců v Československu po válce.[28] Takřka současně s transferem vyslovili - prostřednictvím velvyslance Bogomolova - souhlas i Sověti.[29] Všechny tyto akty ovšem boří další z anti-benešovských konstrukcí mnoha tzv. publicistů, že si československý prezident vymohl souhlas odsunu jedině - a za politické ústupky - později od J. V. Stalina...

III.

Svými - ve velké většině zcela ahistorickými - kritiky bývá Edvard Beneš činěn odpovědným i za rozpoutávání nacionálních vášní v sotva osvobozeném Československu, které pak měly způsobit živelné „vyhánění“ Němců, včetně brutálních násilných činů. Podobná konstatování ovšem ignorují řadu okolností, která staví počátek odsunu německého obyvatelstva z českých zemí do jistého kontextu a tedy i jiného světla.

Závěrečná fáze válečného konfliktu v celé oblasti střední a východní Evropy měla odlišný, totiž podstatně barbarštější charakter, než konec války např. v Evropě západní. Takový odlišný charakter měl ovšem celý předcházející konflikt, zahájený už masovým bombardováním polských měst v září 1939, a pak vyhnáním několika set tisíc Poláků z území, inkorporovaných do Říše. Tento typ tzv. totální války dosáhl svého vrcholu vyhlazovací politikou německého okupačního aparátu na obsazených východních teritoriích Běloruska a Ukrajiny a částečně i na Balkáně, v němž bylo domácí obyvatelstvo - nejen židovské, ale především slovanské - vyvražďováno po deseti-, ba statisících.[30] Také ústup Němců z území postupně osvobozovaných či obsazovaných sovětskou armádou měl charakter tzv. spálené země, a byl ve větší či menší míře nacisty aplikován do konce války, na území tzv. Protektorátu formou realizace tzv. plánu ARLZ.[31] Postupné obsazování území, obývaných samotnými Němci, mělo ovšem v této souvislosti, a také v souvislosti s výše zmíněnými dohodami mezi předáky Velké koalice, pochopitelně zásadně odlišný charakter od konce války na západě kontinentu. Velká část místních Němců ostatně z těchto teritorií (poprvé ve Východním Prusku, později ve Slezsku a Pomořanech) uprchnula ještě před příchodem „barbaských“ Rusů, zbytek pak skutečně čekal hrůzný osud lidí, čekajících v nejlepším případě na odsun v podmínkách ruských (či polských) lágrů.[32] Podobný vzorec se o málo později, na jaře 1945 opakoval částečně i při definitivním osvobozování Jugoslávie, kde se nástrojem odvety za předcházející krutosti stala samotná jugoslávská národně-osvobozenecká armáda maršála J. B. Tita. Již v této souvislosti, nemluvě o konkrétních podmínkách konce války v tzv. protektorátu (kde Němci stihli ještě v posledních týdnech v průběhu tzv. českého květnového povstání povraždit zhruba 8 tis. lidí [33]) mohl těžko kdokoliv z českých politiků žádat od českého obyvatelstva vůči zdejším Němcům jakýkoliv velkomyslný postup.

První poválečná československá vláda, vzešlá ze známých jednání v Moskvě v březnu 1945, vycházela při sestavování svého programu v těchto otázkách z předcházejícího vícekrát daného příslibu všech klíčových představitelů spojenců, týkajících se transferu většiny Němců. Dala proto jejich odsun do svého (tzv. Košického) programu s tím, že anticipovala také transfer většiny Maďarů, resp. jejich výměnu za maďarské Slováky.[34] V této souvislosti také hovořil – např. ve svém známém projevu na Staroměstském náměstí - prezident Beneš o programu „vylikvidování“ Němců a Maďarů, vylikvidování ovšem nikoliv ve smyslu fyzickém, jak je mu jeho protivníky soustavně podsouváno.[35] Na potřebě vysídlení drtivé většiny Němců se ostatně shodly - přesně v duchu programů domácího národního odboje - všechny české politické strany, přičemž velmi pregnantně vyjádřila pocity nejen politické elity, ale prokazatelně většiny českého veřejného mínění krátce po osvobození poslankyně lidové strany (tedy, mimochodem, jediné nesocialistické strany v ČSR) Helena Koželuhová: „Považujeme [Němce] i nadále se stejnou intensitou za živel nebezpečný, nepřátelský a mravně narušený. Nechceme mít na svém území Němce a slyšíme-li němčinu, máme rudé kruhy před očima. Proto přes veškerou humanitu a právě pro ni, Němci musí ven...“ [36]

Není pochyb, že počáteční fáze vysidlování a internace německého obyvatelstva koncem jara a počátkem léta 1945 doprovázely i násilné akce, které si posléze vyžádaly jistě značné ztráty. Je třeba ale připomenout, že právě prezident Beneš i další čeští politikové nabádali obyvatelstvo, aby se „odsun“ děl co možná nejkorektnější formou. Jak to sám Beneš v jednom ze svých projevů resumoval, „náš postup ve věci jich odsunu ... musí být lidsky slušný, správný morálně odůvodněný, přesně plánovaný...“[37] Reálné fyzické ztráty německého obyvatelstva při tomto procesu, jakkoliv samozřejmě politováníhodné, pak skutečně zdaleka nedosáhly např. fyzických ztrát při obdobných akcích z území polských, a zdaleka také nedostihly cifer, která od padesátých let roztrubovala do Evropy (a od roku 1990 i u nás) vysídlenecká propaganda ve Spolkové republice.[38] Řádný organizovaný transfer, definitivně zahájený od podzimu 1945, pak již probíhal podle ve své době možných standardů, a nestal se také ani v západní Evropě, resp. jejích vládních místech předmětem vážné kritiky.[39] Ostatně, jak jasně demonstroval osud nerealizovaného transferu a výměny obyvatelstva s Maďarskem, proti vůli velmocí by byla žádná československá reprezentace vysídlení Němců nemohla realizovat.[40

Současné útoky proti Benešovi a tzv. Benešovým dekretům, vedené v některých sousedních státech a ozvěnou i některými domácími publicisty, směřují – ať si to jejich autoři uvědomují, či nikoliv – fakticky dalekosáhle proti poválečnému uspořádání celé střední Evropy, nikoliv pouze českého pohraničí. Válečné a poválečné transfery obyvatelstva, s nimiž je problematika tzv. Benešových dekretů úzce spjata, zasáhly ve větší či menší míře téměř všechny státy ve střední a východní Evropy a jakákoliv změna proti stavu vytvořenému v letech 1945-46 by se samozřejmě neomezila jen na Českou republiku. Vysídlenecké organizace v Německu ostatně směřují své nároky proti řadě dalších států, nejen Polsku, ale i baltickým a některým balkánským státům.[41] Problém tzv. Benešových dekretů a jejich dalšího osudu není tedy pouze záležitostí česko-německých (či slovensko-maďarských) vztahů, ale také – svými důsledky – problémem fakticky celé střední a východní Evropy. Díky závěrečnému protokolu z Postupimi, ale i dalším souvislostem se samozřejmě dotýká také někdejších vítězných velmocí protinacistické koalice. Jestliže si tyto souvislosti neuvědomují (či spíše nechtějí uvědomit) některá tzv. publicisté, jistě si je uvědomí zodpovědná politická reprezentace našeho státu a také – celé Evropy.

----------------------------------------------------------------------

[1] Srov. P. Placák, Edvard Beneš před mezinárodní tribunál ?, Lidové noviny, 1. února 2002.

[2] Stačí ostatně prolistovat brožury z per některých protektorátních novinářů, např. K. Lažnovského, Vl. Krychtálka a dalších.

[3] Velká moderní politická biografie E. Beneše dosud chybí; z přehledných prací budiž uvedeny alespoň F. HAVLÍČEK, Eduard Beneš. Člověk, sociolog, politik. Praha 1991; Edvard Beneš, československý a evropský politik. Praha 1994; A. ORT, Edvard Beneš. Diplomat a politik. Praha 1994; naposledy Z. ZEMAN, Edvard Beneš. Politický životopis. Praha 1999.

[4] Francouzský originál: Le probléme autrichien et la question tchégue. Études sur les luttes politiques des nationalités slaves en Autriche. Paris 1908. Podrobný rozbor viz v knize P. M. MAJEWSKÉHO, Edvard Beneš i kwestia niemiecka w Czechach. Warszawa 2001, zvl. s. 43-47.

[5] Srov. jeho vlastní reflexi v: E. BENEŠ, Světová válka a naše revoluce. Praha 1927, s. 17-22.

[6] PERMAN, Dagmar: The Shaping of the Czechoslovak State. Diplomatic History of the boundaries of Czechoslovakia, 1914-1920. Leiden 1962.

[7] Srov. např. G. LIAS, Beneš of Czechoslovakia. London 1941, s. 140 n.

[8] Srov. alespoň zkratku v: J. DEJMEK, Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století. Praha, CEP 2002, zvl. s. 173-178.

[9] Německá reakce do značné míry vycházela z podezření, že politickou smlouvu doplňuje tajná vojenská konvence; k ní ale Beneš odmítl dát souhlas.

[10]Srov. poslední resumé v knize V. KURALA, Konflikt místo společenství. Praha 1994.

[11] V pregnantní podobě podobnou konstrukci předvedl i v České televizi naposledy mluvčí Sudetoněmeckého Landsmannschaftu B. Posselt, srov. monitor MZV z 24. března t.r.

[12] Zpráva vyslance R. Macleaye z 16.května 1929, DBFP ser. 1A, vol. 6, č. 146.

[13] Poprvé se o takovou ingerenci pokusil německý ministr zahraničních věcí G. Stresemann při jednání konference v Locarnu v říjnu 1925, srov. G. STRESEMANN, Vermächntins. II. Berlin 1931, s. 232-234.

[14] Srov. E. BENEŠ, Mnichovské dny. Paměti. Praha 1968, s. 7-10 ad.

[15] Je třeba v té souvislosti připomenout, že právě Benešem vedené Ministerstvo zahraničních věcí náleželo k předním podpůrcům německé demokratické emigrace, která nalezla v ČSSR azyl po Hitlerově „Machtübernahme“.

[16] Podíl řadových sudetských Němců na odporu proti československému státu přitom zdaleka nebyl v roce 1938 tak pasivní, jak chtějí laikům namluvit jejich obhájci; Henleinova SdP měla v létě toho roku, kdy se již veřejně hlásila k nacionálnímu socialismu, zhruba 1, 2 miliónů členů (ze zhruba 3 miliónové populace !).

[17] Srov. např. Benešův výklad svých představ o německé otázce v jeho vzkazu do vlasti z 18. Listopadu 1940, v: L. OTÁHALOVÁ, M. ČERVINKOVÁ (eds.), Dokumenty z historie československé politiky. 1939-1943. Praha 1966, sv. I., č. 115. Nejlepší rozbor těchto názorů viz v: P. M. MAJEWSKÉHO, Edvard Beneš i kwestia niemiecka w Czechach, kap. XIII.

[18] Postoj první garnitury domácího odboje k Němcům nejuceleněji zpracoval V. KURAL, Vlastenci proti okupaci. Praha 1997.

[19] K těmto diskusím viz např. A. GOLDMAN, Germans and Nazis. The Controversy over Vansittartism in Great Britain. Journal of Contemporary History, 14, 1979.

[20] K tomu např. D. C. WATT, Britain looks to Germany, London 1965, s. 31-33.

[21] Srov. Edenův projev z 8. června 1942, cit. D. C. WATT, Britain Looks to Germany, s. 32.

[22] Srov. texty příslušných dopisů v: E. BENEŠ. Šest let exilu a druhé světové války. Praha 1946, s. 465-468.

[23] Srov. záznam vlády v: Public Record Office, London-Kew (dále jen PRO), FO 371, f. 30835. Extract from War Cabinet Conclusions 86/42 z 9. července 42.

[24] K tomu z poslední literatury viz např. A. J. PRAŹMOWSKA, Britain and Poland 1939-1943. The betrayed Ally. Cambridge 1995 (výklad ovšem končí v létě 1943); nejdůkladněji J. TEBINKA, Polityka brytyjska wpbec problemu granicy polsko-radzieckiej 1939-1945. Warszawa 1998, zvl. kap. IV.

[25] Typickým příkladem podobného názoru je i jinak povrchní studie M. CHURÁNĚ, Realita a mýtus Postupimi. Praha 2000.

[26] Pregnantně to ostatně vyjádřil Jaksch sám již v létě 1940 v rozhovoru s britským diplomatem F. Robertsem, který si zapsal: „…he was quite prepared to start a new Basis of association with the Czechs, but he did not want to see a repetition of the old story.“ PRO, FO 371, f. 24289. Záznam z 15. července 1940.

[27] Srov. jeho znění v: L. OTÁHALOVÁ, M. ČERVINKOVÁ (eds.), Dokumenty z historie československé politiky, sv. II, č. 512, s. 714.

[28] Srov. k tomu dokumenty, otištěné J. Němečkem a spol. (ed.), Edvard Beneš v USA v roce 1943. Sborník archivních prací 1999, č. 2, mj. Benešovu telegrafickou zprávu londýnskému MZV z 13. V. 43. Naprosto shodná prohlášení ostatně Beneš učinil po svém návratu i úředním místům britským, srov. PRO, FO 371, f. 34352.

[29] AMZV, Telegramy odeslané 1943, Ripka do Washingtonu 6. června 1943.

[30] Dobré srovnání poskytuje monografie C. MADAJCZYKA, Faszyzm i okupacje 1938-1945. Sv. I. Warszawa 1983, zvl. kap. III a VI.

[31] K tomu podrobně O. SLÁDEK, Spálená země. Praha 1980.

[32] Dobrou ilustraci toho, co se dělo v letech 1944-46 na těchto územích podává německo-polský sborník: H. ORLOWSKI, A. SAKSON, Utracona ojczyzna. Przymusowe wysielenia, deportacje i przesiedlenia jako wspólne došwiadczenia. Poznań 1996.

[33] Takové číslo alespoň udává např. P. ŠKORPIL, in: Cesta do katastrofy. Československo-.německé vztahy 1938-1947, s. 122.

[34] Srov. Program prvé domácí vlády Národní fronty Čechů a Slováků. Sbírka dokumentů. Praha 1945, s. 18-19.

[35] Viz Projev prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše v Praze 16. května 1945. Praha, b.d.v., s. 25. Beneš, jak se dá vysledovat z jiných jeho písemností, užíval pojmu „vylikvidovat“ ve smyslu odčinit, negovat, atd., nikoliv v konotaci, která s tímto pojem spojována dnes. Srov. např. jeho projev z 8. VIII. 1942, kde hovořil od „konečném vylikvidování“ všeho. co bylo spojeno s mnichovskou dohodou, atd. (E. BENEŠ, Šest let exilu a druhé světové války, s. 160-161.)

[36] H. KOŽELUHOVÁ, První kroky. Praha 1945, s. 29-30. Rozmnožovat podobné výroky, v tehdejší atmosféře skutečně zcela obvyklé, by bylo samozřejmě snadné, ale také - alespoň v tomto textu - zbytečné.

[37] Cit. Benešův projev v Mělníku 15. října 1945, dle: E. BENEŠ, Odsun Němců. Výbor z Pamětí a projevů..., Ed. V. Olivová, Praha 1995, s. 58.

[38] Srov. detailní rozbor udávaných údajů v: J. KUČERA, Odsunové ztráty sudetoněmeckého obyvatelstva. Problémy jejich přesného vyčíslení. Praha 1992. Autor dospěl k závěru, že při odsunu zahynulo maximálně 40 tis. lidí; tzv. sudetoněmecká literatura udává ale číslo vesměs šestkrát až sedmkrát vyšší, obvykle okolo 270 tis. mrtvých. Mimochodem, takový údaj samozřejmě opakují i tzv. nezávislí publicisté v českém tisku, což jistě svědčí o jejich objektivnosti.

[39] K tomu nejlépe T. STANĚK, Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha 1990.

[40] Srov. J. DEJMEK, Československo, jeho sousedé a velmoci, zvl. s. 211-214, tam uvedena i další literatura k tomuto u nás poměrně málo známému tématu.

[41] V této souvislosti je třeba připomenout, že nároky vysídlenců z někdejšího Východního Pruska jsou adresovány nejen Polsku, ale také druhému z „držitelů“ tohoto území, tedy Ruské federaci. Důsledky případných diplomatických a právních konfliktů, jež by mohly z podobných případů plynout, nechť každý posoudí sám.

Jindřich Dejmek
Historický ústav AVČR

Uverejnené s láskavým súhlasom českého Centra pre Ekonomiku a Politiku (CEP)

  Odlišná interpretace SN.
   F. Knápek 15-12-2002 12:45
  xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
   xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx 12-03-2003 10:26
  kritika
   stránský 09-06-2005 23:16
  RE: kritika
   Lukas Krivosik 23-11-2006 9:19

   

 

Tiráž

Názov

Kontakt Šéfredaktor Redakcia Editor Vydavateľ Zakladateľ

Ďalšie odkazy

Newsletter

Ak chcete byť informovaný o zaujímavých novinkách na Pravom Spektre, vyplňte Vašu e-mailovú adresu. (frekvencia cca. 1 správa za mesiac)
 

 
Copyright © 2001-2017 Pravé Spektrum, občianske združenie
Stránka používa redakčný a publikačný systém Metafox od Platon Group
Webdizajn: amneziak