ISSN 1335-8715

11-12-2001   Roman Joch   Kultúrna vojna   verzia pre tlač

Rytířskost a civilizace

Většině mužů v západní společnosti na sklonku 20. století se nedostává mužnosti a jemnosti. Naopak, jsou v zajetí zženštilosti a hrubosti.

Abych vysvětlil, co mám tímto zdánlivým paradoxem na mysli, dovolím si upozornit na esej C.S. Lewise The Necessity of Chevalry („Nezbytnost rytířství“), jenž vyšel v Time and Tide 17. srpna 1940 (tedy v době, kdy Británie v celém světě samotná odporovala totalitnímu barbarství).

V úvodu svého eseje Lewis říká, že rytířství znamená různé věci – od těžké kavalerie až po uvolnění místa ženě ve vlaku. Ale chceme-li skutečně porozumět ideálu rytířství, měli bychom si uvědomit slova, jež řekl sir Ector mrtvému rytíři Lancelotovi (v díle Le Morte Darthur od sira Thomase Maloryho): „Byls tím nejmírnějším mužem, jenž kdy jedl v sálu mezi dámami; a byls tím nejtvrdším rytířem ke svým smrtelným nepřátelům, jenž se kdy oháněl kopím.“

Lewis upozorňuje, že důležitost tohoto ideálu spočívá právě v tom dvojitém požadavku, jenž vznáší na člověka. Rytíř není kompromisem mezi prudkostí a mírností; je vyhrocením prudkosti a zároveň i vyhrocením mírnosti.

Jaká je relevance tohoto ideálu, ptá se dále Lewis. A odpovídá: tento ideál je paradox, a to v dějinách velice nezvyklý. Achilles byl hrdina, ale o milosrdenství nevěděl nic. Hrdinové vikingských ság jsou tvrdí, vždy připraveni rány uštědřit stejně jako snášet. Attila byl hrozný. Dokonce i staří Římané své zajaté vznešené protivníky předváděli davu v ulicích a poté je zabili. Takto vypadá přirozené hrdinství – hrdinství vně rytířské tradice.

Středověký rytířský ideál spojil dohromady dvě věci, jež přirozenou tendenci k sobě tíhnout nemají: učil pokoře a shovívavosti velké válečníky, a požadoval chrabrost od zdvořilých a mírných lidí.

Obnovení tohoto ideálu je jedinou nadějí lidstva. Nepovede-li se, veškeré řeči o trvajícím štěstí či důstojnosti jsou pouhými nesmysly. Neboť lidstvo se rozpadne do dvou skupin: těch, kdo umí bojovat, ale nejsou s to být „mírní v sálech“, a těch, kdo jsou „mírní v sálu“, ale bezcenní v bitvě. Lewis podotýká, že o třetí skupině - těch, kdo jsou brutální v míru a zbabělí ve válce - nemá smysl mluvit. Pokud tedy k tomuto rozdělení lidstva na dvě skupiny dojde, dějiny se stanou strašně jednoduchou záležitostí, o níž nás informuje historie Blízkého východy: hordy barbarů slezou z hor a rozvrátí civilizaci. Potom se usadí, zcivilizují a změknou. Pak přijde nová vlna barbarů a ta zničí je. A celé se to bude cyklicky opakovat. Nic tomu nebude moci zabránit, pokud „tvrdí“ a „mírní“ budou rozděleni do dvou skupin. Nezapomínejme, to je jejich přirozeným stavem! Člověk, v němž se kombinují obě charakteristiky - rytíř - není přírodním materiálem, nýbrž produktem umění. Rytířský charakter je něco, co se musí v mužích kultivovat; nikoli něco, na co se lze spoléhat, že se v nich samo objeví.

Lewis uzavírá slovy, že stará tradice rytířství je navýsost praktická a vlastně životně důležitá. Skýtá nám jedinou možnost úniku před světem rozděleným na vlky, kteří nechápou věci, jež činí život žádoucím, a ovce, které nejsou schopny tyto věci bránit.

Já se obávám, že nyní je pro většinu mužů západní společnosti příznačná právě ona kombinace třetí – tj. naprostý protiklad ideálu rytířství: jsou zženštělí tváří v tvář nepřátelům, ale hrubí k ženám ve společnosti vlastní; nikoli mužní vůči nepřátelům a jemní k ženám a dívkám. Mou tezí je, že pokud tento stav potrvá, pak – jak prosté – civilizace zanikne.

Neboť, podívejte, co má vlastně člověk očekávat od života? Existují dvě možnosti, z nichž vycházejí dvě různé koncepce státu, společnosti a vztahu občana k nim. Jednu z nich nazvu jako liberálně-konzervativní, i když lepším názvem je označení klasická. Zastával ji i C.S. Lewis. Tu druhou nazvu jako levicově-liberální, či prostě jako moderní. A zastává ji většina současné společnosti.

V té první z nich je člověk vnitřně i politicky svobodnou bytostí, jež se snaží dělat to, co je správné. Je bytostí vnitřně svobodnou a odpovědnou za život svůj i své rodiny, proto nečeká, že stát se bude o něj starat a zajišťovat mu jeho blahobyt a pohodlí. Tato povinnost nepatří státu, nýbrž jemu. Stát je v tomto obrazu velice omezenou institucí, jež se má soustředit na vynucování práva a pořádku, prosazování spravedlnosti a ochranu svobody občanů. Přitom člověk má morální povinnost svou svobodu uplatňovat správně. Co to znamená?

Na úrovni mezilidských vztahů to znamená, že se má k ostatním lidem chovat jako k subjektům s vlastní vnitřní hodnotou a důstojností, jako k cílům samým o sobě; nikoli jako k prostředkům k uspokojení svých zájmů, či jako objektům a předmětům k uspokojení svých tužeb a vášní. Konkrétně vztah mužů k ženám a dívkám si žádá již onu Lewisem zmíněnou mírnost a jemnost; má se jednat o vztah, jenž s sebou přináší úctu a vážnost. Nikoli o vztah bezstarostný a bezohledný. Muž má být k ženám a dívkám vzhledem k jejich vyšší přirozené zranitelnosti protektivní.

Na politické úrovni si morální povinnost činit to, co je správné, od mužů vyžaduje, aby chránili a bránili to, co je politicky správné. A tím je svoboda, ta kvalita politického řádu, jež odpovídá vnitřní lidské důstojnosti, neboť lidem umožňuje volby ohledně jejich životů. A pouze volba, jež je volbou svobodnou a zároveň volbou toho, co je morálně dobré, je volbou mravně hodnotnou. Svoboda v politickém řádu má tedy svou mravní hodnotu, jež odpovídá lidské důstojnosti. Je správným cílem politického řádu a tudíž její ochrana a obrana je nejvyšší politickou prioritou. A zároveň morální povinností člověka. Tedy lidé - konkrétně muži - stejně jako mají mravní povinnost chránit ženy a dívky, mají rovněž mravní povinnost bojovat a případně i umírat za svobodu, pokud je ohrožena vnějšími či vnitřními nepříteli.

Jsou tato očekávání a tyto postoje příznačné pro moderní společnost? Kdepak! Člověk očekává od státu, že se stát o něj postará. Že když se v jeho životě objeví jakýkoli problém či obtíž, stát má hned povinnost je řešit a vyřešit. V tomto nahlížení má stát vlastně povinnost zajistit člověku komfort a blahobyt, a uchránit ho od všech břemen a obtíží života.

Co však má být obsahem tohoto života? Snad činění toho, co je správné? Nikoli; jak již očekávání lidí ohledně role státu naznačují: činění toho, co je příjemné nebo osobně užitečné. Z toho vychází i postoj většiny mužů k ženám a k obraně svobody. Je-li imperativem muže maximalizace příjemného, jak může vypadat jeho vztah k ženě nebo k dívce? Pouze jako k prostředku a nástroji toho, co je příjemné. Jako k něčemu, co (všimněte si, ani ne „koho“, nýbrž pouze „co“) lze využít a po „využutí“ doslova a do písmene odhodit. Výsledkem je samozřejmě hrubost, vulgárnost a hulvátství mužů k ženám – hrubost, vulgárnost a hulvátství v záměrech, když ne přímo v hezkých řečičkách, které muži používají na dosažení toho, o co jim jde. Povědomí o tom, že žena či dívka je někým strašně vzácným; je trochu jiná než jsme my, a proto je pro nás zdrojem úžasu, obdivu a fascinace – prostě všeho toho, čemu se říká láska – a tudíž se k ní máme chovat jemně, ohleduplně a láskyplně? To absentuje.

A v politické rovině, má-li stát zajišťovat lidem dostatek a pohodlí, jak by mohl od mužů chtít, aby v případě nutnosti bojovali a umírali za svobodu a její přežití? Ostatně jak známo, válka je nepříjemná; a vůbec, dejte s ní pokoj, vždyť nám ruší klídek a pohodu! Jinými slovy, syndrom, který zachvátil v roce 1940 Francii, který od druhé poloviny 60. let opanoval celou západní levici, drží západní společnost ve svém sevření dodnes. Kdyby se dnes na obzoru objevila hrozba srovnatelná s nacistickým Německem či komunistickým Sovětským svazem, obávám se, že západní společnost jako celek (až na pár výjimek) by raději kapitulovala bez boje, než aby snášela všechny ty nepříjemnosti, jež zápas za svobodu obnáší. Kdyby lidé byli postaveni před tvrdou volbu: buď boj za svobodu a strádání na jedné straně, anebo zachování klídku a pohodlí za cenu ztráty svobody na straně druhé, dají přednost pohodě a bezpečí. Ztráta svobody jim nepřipadne jako příliš vysoká cena za přežití a zachování komfortu. Jinými slovy, většina současných mužů Západu je zženštilá tváří v tvář svým potenciálním nepřátelům. Raději budou žít na kolenou pod těmi, kdo jim chtějí vzít jejich svobodu, než aby se jim postavili, svobodu bránili, a raději zemřeli vestoje než se smířili s její ztrátou.

Ale co toto všechno znamená? Znamená to, že civilizace, konkrétně západní civilizace - neboť Západ nemůže zůstat Západem, aniž by byl svobodný - nemůže mít dlouhého trvání, pokud se tento většinový postoj nezmění a nebude opět nahrazen přístupem klasickým. Neboť jedna věc je jistá: nejste-li vy ochotni svou svobodu bránit, bojovat za ní a v tomto boji proti těm, kdo vám ji chtějí vzít, riskovat svůj život, pak ve světě, v němž žijí lidé, kteří jsou ochotni riskovat a případně i položit svůj život za to, aby vám vaši svobodu vzali (jak byli např. nacisté či komunisté), svou svobodu brzo ztratíte a stanete se otroky. To je tak naprosto evidentní, že to snad ani nepotřebuje žádné zdůvodňování. A přesto: před tímto faktem zavírá současná západní společnost své oči. Nechává se ukolébávat iluzí, že na světě není nikdo, kdo by chtěl jiným lidem vzít jejích svobodu, že žádná válka se západní společnosti již nikdy týkat nebude. Evidenci pěti tisíc let civilizované lidské existence odbíjí čistě naivním zbožným přáním, nijak nepoznamenaným realitou, nedotčeným moudrostí, nepolíbeným prozíravostí.

Ale zánik civilizace nemusí přijít pouze v podobě ovládnutí ze strany vnějších nepřátel a ztráty svobody. Zánik civilizace může přijít i v podobě její vnitřní disintegrace. Již samotný fakt hrubého a bezohledného přístupu většiny mužů k ženám lze označit za pomalé vymírání civilizace. Neboť tento přístup je dán volným průchodem vášním a choutkám mužů. Jenomže nekontrolování svých choutek, bezuzdné panování vášní, je pravým opakem civilizovanosti; jest barbarstvím.

Ať již zánik civilizace nastane tím či oním způsobem, výsledek bude stejný. Je vývoj k němu nezadržitelný? Nikoli. Co by měli dělat muži, o tom píši celý tento esej. Co by měly dělat ženy a dívky? Uvědomit si svou vlastní hodnotu a důstojnost, a z tohoto vědomí vyvodit potřebu sebeúcty. Odmítnout se nechat vtahovat do té hry, kterou by s nimi – na jejích účet - chtěli hrát hrubí leč zženštilí muži. Právě tímto mohou na muže působit výchovně: odmítáním mužů k nim hrubým a zároveň zbabělým vůči těm, kdo chtějí jejich děti obrat o dobrodiní života ve svobodě, a naopak vstřícností k mužům, kteří vůči nim projevují úctu a ohleduplnost a zároveň jsou ochotni bránit je, jejich děti a rodiny, mohou v mužích podporovat pozitivní návyky, tendence a vzorce chování, jako i kultivovat to umění, kterému se říká rytířství, o němž před šedesáti lety psal C.S. Lewis.

Roman Joch, Občanský institut

 
   palo 13-12-2001 10:38
  Ach, ano...
   Dexter 17-12-2001 12:15
  RE: Ach, ano...
   Praviciar 19-12-2001 8:57
  RE: Ach, ano...
   Anonym 20-12-2001 1:33
  Preklepy?
   Peter Pišťanek 21-12-2001 18:06
  RE: Preklepy?
   Anonym 26-12-2001 15:16
  RE: Preklepy?
   Martin Hanus 28-12-2001 20:44
  RE: Preklepy?
   Firstborn 21-06-2005 16:36
  RE: Preklepy?
   Ondrej Jombik 19-08-2005 19:16
  RE: Preklepy?
   Mrzak 13-05-2008 6:27
  RE: Preklepy?
   Andrej Beno 25-07-2008 21:44
  Reakcia
   Generalssimus 17-07-2009 0:55
  RE: Reakcia
   Križák 17-07-2009 10:39

   

 

Kultúrna vojna

Kresťanstvo je tepelnou izoláciou kapitalizmu i západnej civilizácie a kultúrna vojna je vojnou o dušu Západu. Ide v nej o to, či židovsko-kresťanské dedičstvo bude naďalej pre našu civilizáciu smerodajné, alebo či nad morálkou života zvíťazí pudová pseudomorálka smrti. Kultúrna vojna je bojom o zachovanie kultúrnosti západného človeka. Ak zničíme našu civilizačnú tradíciu, nepovstane z jej popola žiadny „nový človek“, nezaťažený poverami a predsudkami, ako si namýšľa liberálna ľavica. Kultúrnosť je to, čo človeka odlišuje od zvieraťa. Zničenie kultúrnosti povedie len k vyslobodeniu zvieraťa, ktoré sa pod tenkou vrstvou civilizácie skrýva v každom z nás.

Tiráž

Názov

Kontakt Šéfredaktor Redakcia Editor Vydavateľ Zakladateľ

Ďalšie odkazy

Newsletter

Ak chcete byť informovaný o zaujímavých novinkách na Pravom Spektre, vyplňte Vašu e-mailovú adresu. (frekvencia cca. 1 správa za mesiac)
 

 
Copyright © 2001-2017 Pravé Spektrum, občianske združenie
Stránka používa redakčný a publikačný systém Metafox od Platon Group
Webdizajn: amneziak