ISSN 1335-8715

06-11-2001   Roman Joch   Kultúrna vojna   verzia pre tlač

Proč je trest smrti přípustný

Jedním z mnoha předsudků moderní doby je předsudek proti trestu smrti. Domnívám se, že je předsudkem neopodstatněným, což se budu snažit ukázat v následujícím pojednání. Nejdřív se soustředím na prokázání, že trest smrti je v principu legitimní. Poté se budu věnovat vyvracení nejčastěji užívaných praktických námitek proti němu. A na závěr zodpovím otázku, zda by měl být u nás opět zaveden.

Principiální legitimnost trestu smrti

Principiální argumentace proti trestu smrti je postavena na nezcizitelnosti práva na život: Právo na život je základním právem každého člověka a tudíž žádný člověk nesmí žádného jiného člověka o život připravit. To, že se zločinec (vrah) dopustí porušení tohoto práva, ještě nezmocňuje nikoho jiného, aby se zachoval k němu stejně. Poprava vraha je zlem stejně jako vražda, již spáchal: společnost stejně jako vrah při ní zcizuje právo na život. Trest smrti je nelegitimní per se.

V čem je chyba této argumentace? Především, uvědomme si, že tento argument je jediným zásadním, principiálním argumentem proti trestu smrti. Je to argument, jenž říká, že trest smrti je kategoricky nepřijatelný. Všechny ostatní argumenty proti trestu smrti jsou utilitární, tedy říkají, že trest smrti je neužitečný nebo neúčinný nebo neestetický, nebo nevhodný z nějakého jiného důvodu. Podaří-li se kategorický argument vyvrátit, pak trest smrti je nutně legitimním trestem, je per se přijatelným. Jinou otázkou je, zda je rovněž užitečný či vhodný.

Kategorický argument proti trestu smrti bych zpochybnil těmito způsoby:

A.) Kategorický argument nepřipouští vůbec žádný trest. Je argumentem, jenž pokud by platil, stát by nemohl trestat žádný zločin, což je ale evidentně absurdní. Proč je tomu tak?

Tento argument říká, že právo na život je přirozeným právem každého člověka a tedy ten fakt, že zločinec toto právo porušil, ještě neopravňuje nikoho jiného ho porušit opět. Právo je prostě právo.

Právo na život však není jediným přirozeným právem. Je zde rovněž právo na majetek, právo na osobní nedotknutelnost - např. právo nebýt zmlácen, či právo nebýt držen v zavřené místnosti proti své vůli. Zločinec poruší má práva nejen tím, že mě zavraždí, nýbrž i tím, že mě zmlátí, znásilní, okrade či uvězní. Když takto zločinec činí, dopouští se nespravedlnosti. Znamená to ale, že usvědčený a odsouzený zločinec nemůže být uvězněn? Anebo nemůže být na něho uvalena pokuta? Příjme-li někdo kategorickou argumentaci proti trestu smrti založenou na tvrzení, že určitý nelegitimní akt zločince (vražda, tedy záměrné usmrcení jiného člověka), neopravňuje stát zachovat se k němu stejným způsobem (popravit ho, tedy záměrně usmrtit), neboť právo na život je absolutní a tedy záměrné zbavení života je vždy nelegitimní, jak by pak mohl odmítnout argumentaci proti trestu vězením či trestu pokutou? Argumentaci naprosto analogickou: fakt, že někdo se dopustil nelegitimního aktu (krádeže, tj. konfiskace cizího majetku), ještě neopravňuje stát, aby se choval stejně, a lidem, kteří jedou v obci rychleji než 50 km/h konfiskoval část jejich majetku, např. 1000 Kč. Anebo: fakt, že se někdo dopustil nelegitimního činu a někomu ublížil (např. ho zmlátil), ještě neopravňuje stát, aby ublížil tomuto člověku (zločinci), a zavřel ho (proti jeho vůli) do malé, nepříjemné místnosti s mřížemi, v níž ta barevná televize má pouze dvanáct kanálů! Prostě, právo na majetek a osobní svobodu jsou rovněž přirozená práva a porušil-li je zločinec, to neznamená, že je smí porušit stát.

Jinými slovy, jediná principiální argumentace proti trestu smrti je argumentací, jež zpochybňuje - a vlastně nepřipouští - jakýkoli trest, neboť je založena na tezi, že když zločinec porušil někoho práva, to neznamená, že stát smí omezit či popřít některá práva zločince.

Je tomu ale skutečně tak? Skutečně stát nesmí trestat? Intuitivně tušíme, že smí. Intuitivně se nám nechce zakázat všechny tresty (argumentujeme-li principiálně proti trestu smrti, pak bychom museli, máme-li být intelektuálně konzistentní). Proto nyní musíme přikročit k úvaze o tom, co to vlastně trest je a proč je vůbec oprávněný.

Abychom věděli, co to trest je, musíme nejdřív vědět, co to je zločin. Zločin je, když se někdo záměrně a vědomě dopustí něčeho nelegitimního, tedy něčeho, na co nemá právo. Např. někomu svévolně ublíží. Víme, že když někdo někoho zavraždí, zmlátí, znásilní, anebo okrade, dopouští se zločinu. Avšak zločinec se tímto dopustil nejen něčeho, co je nepříjemné a bolestivé, totiž jinému člověku strašně ublížil, nýbrž se dopustil něčeho, co je nelegitimní, na co neměl právo. Jinými slovy, dopustil se nespravedlivosti, či lépe řečeno, porušil či narušil spravedlnost. Je zde narušena spravedlnost a je zde oběť (v případě vraždy pozůstalí oběti). Ta rána spravedlnosti si žádá své zahojení, tedy naplnění spravedlnosti, učinění jí zadost. A nevinná oběť si žádá kompenzaci. Tedy trest je naplněním spravedlnosti, je primárně a v principu odplatou za zločin, za nevyprovokované, neodůvodněné porušení spravedlnosti zločincem. Kdyby nebylo zločinu, nebylo by ani trestu. Trest je tudíž reakcí na zločin, je odplatou zločinu, tudíž retribucí. Existence oběti, tedy nevinného poškozeného zločincem, si z důvodu spravedlnosti rovněž žádá jeho kompenzaci, tedy odčinění škody ze strany zločince. Tím a jenom tím může být spravedlnost opět naplněna.

Tedy primárním smyslem trestu je retribuce zločinci a kompenzace oběti. Co je to však retribuce? Respektive, co jej jejím obsahem? Jejím obsahem je vždy a nutně určitá nepříjemnost pro usvědčeného a odsouzeného zločince - právě proto, že on poškodil někoho jiného či mu ublížil, i když nemusel. Trest je vždy určitým postihem zločince. Jinými slovy, trest je identický s omezením nějakých práv zločince. To, že má člověk nějaká přirozená práva, např. právo na život, svobodu či majetek, neznamená, že stát mu tato práva nesmí nikdy omezit. Právě naopak, dopustil-li se člověk porušení přirozených práv jiných lidí, musí být právě proto potrestán, a jediným možným obsahem trestu je omezení právě jeho přirozených práv. Trest svou vlastní přirozeností nemůže být ničím jiným. Proto je legitimní, aby stát zločince zavíral do vězení (omezil jejich právo na osobní svobodu) či uvaloval na ně pokuty (omezil jejich vlastnické právo). A protože v rámci trestu stát smí omezit práva zločince, není a priori důvod, proč by nemohl sáhnout i na jeho právo na život. Právo na život je jedno z mnoha přirozených práv. Není jediným přirozeným právem. Těžko lze říci, že je rovněž právem nejvyšším. Mnoho lidí si například více cení či cenilo právo na svobodu. Zachování svých životů jakožto biologického fenoménu není či nebylo pro ně nejvyšším cílem. Proto kdyby chtěl někdo sáhnout na jejich svobodu a uvrhnout je do otroctví, považovali by za lepší, statečnější a vznešenější, raději umřít ve stoje než žít na kolenou (a mnozí z nich tak v minulosti učinili).

A dále, člověk, který vědomě, záměrně a nevyprovokovaně zabije jiného člověka, tedy zavraždí nevinnou oběť, těžko může argumentovat, že má právo na život, o které ho stát ani nikdo jiný nesmí za žádných okolností připravit; tedy ani v rámci trestu za jeho zločin. To mi připadá naprosto jasné: kdo poruší právo na život jiného člověka, není konzistentní, když tvrdí, že právo na život je nedotknutelné a tudíž on nemůže být popraven. Obhajoba práva na svůj život je ze strany vraha neudržitelná, tudíž neplatná. Vrahovi se tudíž nestane žádná křivda, je-li popraven. Není to vůči němu nespravedlivé. Naopak, je to celkem fér. Spravedlnost tím neutrpí. Tedy trest smrti pro vraha je plně legitimní. To je první závěr, ke kterému jsme dospěli. Trest smrti pro vraha je možný, ačkoli ne nutný. Každopádně, per se není nespravedlivý či nelegitimní.

B.) Odpůrci trestu smrti z kategorické pozice, jež odmítá jakékoli záměrné odejmutí života člověku, jsou vesměs vnitřně nekonzistentní, neboť svůj princip neuznávají ve všech případech a situacích. V mnoha z nich suverénně uznávají jeho negaci. Podívejme se na některé příklady jejich nekonzistence:

a.) Naprostá většina liberálních odpůrců trestu smrti současně obhajuje potraty. A to je rozpor jako vyšitý. Do vnitřního sporu se nutně nemusejí dostat ti, kdo současně odmítají trest smrti i potraty, ani ti, kdo jsou pro trest smrti i pro potraty, dokonce ani ti, kdo jsou pro trest smrti a proti potratům (neboť za legitimní považují zbavení vinného života, tj. popravu zločince jako obsah trestu za jeho zločin, avšak za nelegitimní považují ukončení nevinného života, jakým je život nenarozeného dítěte). Nutně si však vnitřně odporují ti, kdo jsou pro potraty a současně proti trestu smrti. Je-li někdo stoupencem potratů, není schopen poctivě vysvětlit, proč je trest smrti principiálně nepřípustný. Neboť potrat je evidentním ukončením lidského života. Stoupenec potratů zastává jednu ze dvou pozic: buď řekne, že lidské život lze ukončovat na základě konvence, tj. proto, že to tak lidé chtějí, anebo bude tvrdit, že samotný lidský život je věcí konvence, tedy společnost definuje lidský život. Nemůže však současně tvrdit, že lidský život je něco absolutního a nezcizitelného. Každopádně musí operovat s konvencemi společnosti, tedy s její vůlí. Pak ale nemůže principiálně odmítat trest smrti, neboť popravy vrahů (či kohokoli jiného) mohou být konvencí společnosti, mohou být v souladu s její vůlí. A naopak, principiální odpůrce trestu smrti nemá možnost obhajovat přípustnost potratů. Nejspíš by se snažil tvrdit, že nenarozené dítě není lidskou bytostí, tento názor je však neudržitelný. Proč? Protože je zřejmé, že po porodu se o živou lidskou bytost jedná. Rovněž je zřejmé, že před početím se o lidskou bytost nejedná. Tedy někdy mezi početím a porodem (včetně obou) se z živé bytosti, kterou jsou embryo a plod, stane živá lidská bytost. Nemůže jinak. I v případě, že nevíme, kdy přesně se tomu tak stane, jsme povinni ji nechat při životě - právě proto, že to lidská bytost být může. Je-li zde možnost, že se o lidskou bytost jedná, nesmí ji utratit nikdo, kdo mimo jakoukoli rozumnou pochybnost nedokáže, že se o lidskou bytost nejedná.

Tedy závěrem je, že nikdo nemůže konzistentně principiálně odmítat trest smrti a současně principiálně připouštět potraty.

b.) To však není relevantní argument pro trest smrti, neboť stoupenci přípustnosti potratů se mýlí, jak jsme viděli. Do neřešitelných problémů se však dostávají všichni principiální odpůrci trestu smrti, nejen ti, kdo obhajují potraty. Neboť kdyby záměrné odejmutí života člověku bylo vždy a všude kategoricky nepřijatelné, pak nutně by bylo nepřijatelné např. zabití v sebeobraně či spravedlivá válka.

Proberme si je postupně. Všeobecně se uznává, že člověk má právo v sebeobraně, hrozí-li mu bezprostředné nebezpečí od nevyprovokovaného agresora, útočníka v krajním případě i zabít. Řekněme, že majitele obchodu chce okrást lupič a vyhrožuje mu pistolí. Majitel to nejdřív zloději vymlouvá, ten však začne střílet do zboží a majitele ohrožuje na životě. Ale ten má revolver v přihrádce u kasy a lupiče zastřelí. Vzhledem k prvotní střelbě lupiče a přímému ohrožení svého života, je majitel obchodu soudní porotou v plném rozsahu exkulpován a osvobozen. Nebo jiný příklad: mladá dívka je v noci přepadena násilníkem, který ji chce znásilnit. Dívka se brání, pláče, křičí, prosí, násilníkem to však vůbec nehne. Dívka si však vzpomene, že má v kabelce revolver a násilníka zastřelí. Opět, dívka je porotou plně osvobozena - a kdo by chtěl proti tomu protestovat? Jinými slovy, zabití v sebeobraně se považuje za legitimní.

Ale co to znamená? Znamená to, že je mravně přípustné zabít člověka, který zločin zatím nespáchal (pouze se k němu chystá), lze ho dokonce zabít bez řádného soudního procesu a práva na obhajobu. Chtějí nám potom odpůrci trestu smrti namlouvat, že i když lze člověka zabít bez soudu a obhajoby, člověka který vraždu nespáchal, který ji možná ani nechce spáchat (chce kupříkladu spáchat „pouze“ znásilnění) - a současně nelze popravit člověka, který už vraždu spáchal, který měl řádný soudní proces, který měl přiměřenou obhajobu (obhájce dle vlastního výběru) a kterému obžaloba prokázala vinu mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost?

Stejným případem je válka. Principiální odpůrci trestu smrti by měli nutně odmítat jakékoli použití vojenské síly, chtějí-li být konzistentní, neboť jejich principiální argument je založen na tezi, že stát není nikdy oprávněn vzít člověku život. To však stát činí v jakékoli válce. Dokonce i ve válce obranné - vzpomeňme, co říkají principiální odpůrci trestu smrti: říkají, že fakt, že vrah se dopustil zbavení života oběti, nelegitimuje nikoho jiného, aby se stejně zachoval k vrahovi. Aplikujme tento princip na válku: fakt, že invazní armáda střílí a vraždí, ještě nelegitimuje nás, abychom my stříleli do vojáků invazní armády. Tedy je-li někdo principiálním odpůrcem trestu smrti, má-li být konzistentní, musí být rovněž pacifistou. Ale všichni ti, kdo nejsou pacifisté a současně jsou principiální odpůrci trestu smrti, mají veliký problém, neboť jak mohou souhlasit s tím, že státní autorita má právo vydat příkaz k nasazení armády do boje, byť obranného? Když stát dává příkaz k akci, nutně ví, že část vojáků přijde o život. Tedy ví, že svým rozhodnutím posílá několik nevinných osob na smrt. Pochopitelně, přeje si, aby jich bylo co nejméně, avšak současně ví, že několik mladých skvělých lidí zemře. Tito lidé budou navíc zabíjet své protivníky - vojáky invazní armády -, z nichž mnozí jsou rovněž stejně nevinní a ve válce mohou být z donucení. Jak tedy chtějí principiální odpůrci trestu smrti, kteří současně nejsou pacifisté, obhajovat státní rozhodnutí, jež nutně povede ke smrti spousty lidí, z nichž někteří budou naprosto nevinní (v kriminálním smyslu) - a současně odmítat státní rozhodnutí usmrtit člověka, který spáchal vraždu, tudíž je vinný, měl řádný soudní proces, měl k dispozici všechny dokonalé prostředky obhajoby, jež západní soudní systém nabízí, avšak i přesto byl mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost usvědčen a odsouzen, to je mi záhadou.

Tou otázkou je, zda existuje vůbec nějaká situace, kdy stát anebo i člověk jako jednotlivec smí zbavit jiného člověka života, zda lze oprávněně nějaké lidi usmrtit. Na tuto otázku mi vychází kladná odpověď. Avšak existuje-li vůbec nějaká situace, kdy lze nějaké lidi zbavit života, tak nevím o žádné situaci více oprávněné, než je poprava usvědčeného vraha po řádném soudním procesu, ve kterém byla jeho vina prokázána.

Lze ještě něco namítnout vůči této mé principiální argumentaci? Ano, ještě jednu (poslední) námitku. Já argumentuji: za určitých okolností člověka usmrtit lze (útočníka v sebeobraně). Pak by bylo absurdní, aby bylo mravně přípustné usmrtit někoho, kdo se zločin chystá spáchat, ale nikoli toho, kdo ho již spáchal. Moji oponenti mohou namítnout, že i když je to absurdní, není to nutně nemožné. Tj. teoreticky skutečně může být mravně přípustné usmrtit člověka v jedné situaci (útočníka v sebeobraně), ale již nikoli v situaci druhé (chyceného a usvědčeného vraha). Jinými slovy, z toho, že za určitých okolností lze člověka usmrtit, nutně neplyne, že ho lze usmrtit i formou trestu za zločin.

Tato námitka je logicky únosná. Ale rovněž ji lze vyvrátit: odpověď na otázku, proč lze usmrtit i usvědčeného vraha, nám vyplyne z odpovědi na otázku, proč lze v sebeobraně zabít někoho, kdo nás chce zavraždit, znásilnit nebo surově zmlátit.

Lidé, kteří tvrdí, že sice v sebeobraně lze útočníka zabít, ale chyceného a usvědčeného vraha už nikoli, budou zřejmě poukazovat na ten fakt, že v případě sebeobrany jde napadenému skutečně o život, tedy že se ocitá v situaci, kdy jeden z nich musí zemřít, a proto je lepší, aby raději zemřel ten vinný, než ten nevinný. Jinými slovy, že se jedná o situaci “kdo z koho”. Na rozdíl od situace, kdy je vrah už chycen: on už svou vraždu vykonal, té se nepodařilo zabránit, ale nyní je vrah už ve vězení a nikomu nemůže ublížit. Proto ho usmrtit již není nutné.

Zdá se tedy, že jejich jediným argumentem pro právo zabíjet v sebeobraně je snaha o záchranu nevinného života v situaci, kdy jej člověk může ztratit. Ale podívejme se na dva protipříklady. Příklad první: smí dívka, kterou útočník nechce zabít, nýbrž “pouze” znásilnit, útočníka v sebeobraně zastřelit, aby se vyhnula znásilnění? Nejde ji o život, neboť útočník ji ujistil, že “pokud bude hodná, nic se jí nestane”. Smí ho přesto zabít, pokud on na znásilnění trvá? Já bych řekl, že ano, a doufám, že každý slušný soud by ji pak osvobodil.

Příklad druhý, “příklad Titanic”: potápí se loď a v záchranných člunech nejsou místa pro všechny. Kapitán vydá rozkaz, že do nich mohou usednout pouze ženy a děti. Pro ně - a pouze pro ně - místa jsou. Jakou možnost mají muži na palubě? Buď tento rozkaz respektují, a pak zahynou. Anebo ze záchranných člunů budou vyhazovat - a tedy zabíjet - ženy a děti, a tak přežijí. Evidentně je to pro ně situace “kdo z koho”. Mají však muži toto právo; mají právo si zachránit život za cenu toho, že budou zabíjet ženy a děti? Evidentně nikoli, a tedy kdyby někdo z mužů něco takového učinil, klidně by ho bylo možné v přístavu po řádném soudním procesu potrestat (popravit).

Zdá se tedy, že přímé ohrožení vlastního života není dostatečným důvodem pro zabití jiného člověka, i když jedině prostřednictvím onoho zabití lze přežít. Proč tedy dívka smí zabít v sebeobraně útočníka, i když ten ji nechce zabít, nýbrž “pouze” znásilnit; ale člověk na potápějící se lodi již nemá právo zabít nikoho v záchranném člunu, i kdyby to byla jediná cesta k jeho vlastnímu přežití?

Ten důvod je jednoznačný: člověka, který nás chce zavraždit, znásilnit či surově zmlátit, je v sebeobraně mravně přípustné zabít proto, že jeho čin má absolutně zlý charakter - onen člověk se dopouští něčeho, co je jednoznačným zlem. Naopak, ty ženy a děti na Titanicu mužům nic zlého neudělaly, jejich čin neměl povahu zla, a proto je muži nesmí zabít ani v tom případě, že by to byl jediný způsob jejich vlastního přežití. Jinými slovy, zabití v sebeobraně je plně legitimováno nikoli touhou po vlastním přežití, nýbrž zlou povahou činu agresora. Ale je-li důvodem pro zabití zločince zlo jeho činu, pak ho lze usmrtit kdykoli - těsně předtím, než svůj čin vykoná (těsně před znásilněním, vraždou, atd...), v průběhu jeho výkonu, ale i potom, co svůj zlý čin vykonal - tedy jako součást trestu po řádném soudním procesu.

Tímto považuji legitimnost trestu smrti za v principu prokázanou. Tedy považuji za jisté, že trest smrti udělovat po právu lze. Jinou je otázka, zda je to rovněž vhodné. A tím se dostáváme ke druhé části, tedy k praktickým námitkám proti trestu smrti.

Praktická vhodnost trestu smrti

A.) Námitka: trest smrti nemá vliv na zločinnost. Jeho zavedení nesníží zločinnost obecně - a počet vražd konkrétně - a jeho zrušení zločinnost a počet vražd nezvýší. Dokazují to veškeré statistiky.

Odpověď: I když je primárním smyslem trestu naplnění spravedlnosti, tedy potrestání zločince, trest má ještě i další efekt - a to odstrašení zločinců. Je zřejmé, že čím je trest přísnější, tím má větší odstrašující účinek. Jinými slovy, počet znásilnění bude větší, bude-li trest za znásilnění pokuta 500 Kč, než kdyby tím trestem bylo 5 let vězení. Čím je trest více drakonický, tím má větší odstrašující účinek. To uznávají i odpůrci trestu smrti. Není mi proto zřejmé, z jakého mysteriosního důvodu by se tato rostoucí odstrašující potence trestu s jeho rostoucí tvrdostí měla zastavit právě těsně pod hranicí trestu smrti. Ale připusťme, že v principu to možné je. Pomohou nám však v tomto případě statistiky? A jaké?

Jakákoli statistika konstatuje to, co je, nebo co bylo. Není však schopna vysvětlit kauzální (příčino-následné) vztahy, ani jejich absenci. Pokles či nárůst zločinnosti mohou ovlivnit velice různé faktory, z nichž některé mohou být i nepolitické. Mohou to být faktory kulturní, ekonomické i duchovní. Navíc statistické údaje dokumentují pouze to, co se stalo, nikoli to, co by se stalo, kdyby se co jen jeden společenský parametr změnil. Příklad: V každé země, bez ohledu na to, zda má trest smrti nebo nikoli, zločinnost v čase fluktuuje. To znamená, že může klesat a stoupat bez ohledu na to, zda ta země trest smrti zruší nebo zavede. To znamená, že nárůst, pokles, či konstantnost zločinnosti po zavedení či zrušení trestu smrti nelze automaticky přičíst pouze jeho zavedení či zrušení. Avšak toto vykladači statistik, kteří je používají, suverénně dělají. Tedy dopouštějí se zkratu. Na ilustraci: předpokládejme, že je země, která má trest smrti. Pak ho zruší. Zločinnost v následujícím roce klesne. Znamená to, že její pokles je důsledkem zrušení trestu smrti? Odpovědí je: nevíme, ne nutně. Je možné, že daný pokles byl způsoben jiným faktorem (duchovním, ekonomickým, atd.) a kdyby trest smrti zůstal zachován, pokles by byl ještě rapidnější. To je pochopitelně možné. Proto ze skutečnosti, že konkrétní zrušení trestu smrti v konkrétní zemi nevedlo ke zvýšení zločinnosti, logicky nelze suverénně vyvodit, že trest smrti nemá vliv na zločinnost. Ono je docela možné, že v dané době nastával trend ke snížení zločinnosti. A tento trend byl zastaven právě zrušením trestu smrti. Jinými slovy, kdyby trest smrti nebyl zrušen, zločinnost by nezůstala na stejné úrovni, nýbrž by poklesla. To je pochopitelně možné, i když nikoli jisté. Jsou to jen spekulace. Ale dokazují, že statistiky jsou v tomto ohledu nepoužitelné, neboť nepostihují kauzalitu problematiky. Stoupenci trestu smrti rádi uvádějí, že po roce 1994, kdy byl ve státě New York opět obnoven trest smrti, počet vražd rapidně klesl. Osobně, stejně jako oni, jsem přesvědčen, že ten pokles nastal do značné míry díku znovuzavedení trestu smrti. Avšak neučinil bych ten nefér tah, jakým zneužívají statistiky pro ohlupování veřejnosti odpůrci trestu smrti, a vykládal onen pokles vražd za suverénní důsledek pouze a jenom trestu smrti. To prostě úplně jistě nevíme.

Co však určitě víme, je interpretace jiné statistiky. John O\\\\\\'Sullivan, publicista a bývalý poradce premiérky Margaret Thatcherové, v jednom článku před pár lety uvedl: od poloviny 70. let, kdy byl v Británii zrušen trest smrti, do poloviny 90. let, tedy v průběhu dvaceti let, došlo k cca 70 vraždám (přesné číslo si nepamatuji, myslím že to bylo 76) ze strany již usvědčených a odsouzených vrahů. Byly to vraždy spáchané vězni ve věznicích na jiných vězních, na dozorcích v průběhu vzpour, nebo spáchané uprchlými vězni na útěku, či těmi, kteří byli za dobré chování propuštěni. Nicméně faktem je, že kdyby každý jeden z těch vrahů byl popraven, je evidentní, že těchto cca 70 vražd by spáchat nemohli. Jinými slovy, kdyby všichni odsouzení vrazi byli konzistentně a pečlivě popravováni, 70 dalších nevinných lidí mohlo žít dál. Interpretace této statistiky je nepochybná: neochota státu důsledně popravovat své vrahy vedla k vraždám cca 70 lidí.

Součástí námitky odpůrců trestu smrti, spadající do tohoto bodu, je i jeden notoricky zmiňovaný případ: V době, kdy se v Anglii za krádež majetku - v ceně vyšší než byla stanovená hodnota - trestalo smrtí, v davu přihlížejícímu veřejné popravě zloděje chytli dalšího zloděje - kapsáře (který se tak rovněž kvalifikoval pro trest smrti). Tento skutečný příběh je podáván jako důkaz, že trest smrti vůbec nemá odstrašující účinek: člověk by čekal, že když zloděj vidí, jako věší jeho kolegu, bude sám trnout hrůzou. Ale nic takového se nestalo, on vesele okrádal přihlížející popravě svého kolegy. Jaký další důkaz o neúčinnosti trestu smrti ještě chcete? - emotivně se táží jeho odpůrci.

Jenomže pozor, nutné si je uvědomit, vůči komu má mít trest smrti odstrašující účinek. Rozhodně ne vůči těm, kdo se již dali na dráhu zločinu (např. vražd) Tito lidé se již jednou rozhodli a onen zločin spáchali. Před spácháním dalšího zločinu (vraždy) je již trest smrti neodradí. Avšak trest smrti má odstrašující účinek vůči těm, kdo dráhu zločinu zatím jen zvažují. To je případ manžela, který zvažuje vraždu své bohaté manželky. Zde trest smrti odstrašující účinek má. Proto se ani nelze divit, že onoho zloděje v Anglii poprava jeho kolegy neodradila od okrádání přihlížejících. Předpokládám, že však od krádeží odradila mnohé mladé kluky (a pár mladých dívek), kteří (které) na krádež předtím pomýšleli, avšak veřejná poprava zloděje byla pro ně neocenitelnou zkušeností, jež je od naplnění svých úmyslů odradila. Jinými slovy, argument zloděje v davu přihlížejícímu popravě jiného zloděje by byl platný, pouze kdyby jeho předkladatel měl jiné srovnání: a to dva značně, ale stejně početné davy přihlížející výkonu trestu na zlodějovi. V jednom případě by se jednalo o popravu, ve druhém nikoli (jednalo by se např. o veřejné bičování). Kdyby se opakovaně prokázalo, že v tom prvním davu není méně zlodějů než v tom druhém, až to by bylo důkazem toho, že trest smrti nemá větší odstrašující účinek, než jakýkoli trest mírnější. Pokud odpůrci trestu smrti nepředloží takovouto statistiku, jejich argument je neplatný.

A to nás přivádí k morálnímu dilematu zákonodárce. Když zákonodárce zruší trest smrti, riskuje tím, že sníží odstrašující účinek trestního systému a tím se přičiní o nárůst počtu vražd nevinných obětí ve společnosti. A toto je skutečné morální dilema: zákonodárce si totiž nemůže být nikdy jist, že zrušením trestu smrti toto neučiní.

B.) Námitka: Jakýkoli soudní systém je nutně nedokonalý. Vždy existuje riziko, že dojde k odsouzení nevinného. A to je vždy strašné. Je-li však v zemi trest smrti, znamená to, že může dojít k popravě nevinného. Tuto možnost nelze nikdy vyloučit. A to je pak nejen strašné, nýbrž přímo příšerné, neboť je to neodčinitelné: když nevinného odsoudí na doživotí, vždy existuje šance odhalit soudní omyl a odškodnit poškozeného. Když však popravíme nevinného a potom zjistíme, že jim skutečně byl, je to tragédie, neboť poškozeného již nelze odškodnit. I kdyby byl každý jiný argument proti trestu smrti neplatný, pak tento argument trest smrti diskvalifikuje definitivně.

Odpověď: Tento argument je skutečně velice působivý. Dokonce bych řekl, že v sekularizovaném věku je to ten nepůsobivější. Když si však uvědomíme jeho podstatu, zjistíme, že to není argument vůbec žádný. Je to prostě non-argument.

Neboť je to “argument”, který říká: právě proto, že všechno, co člověk dělá, je nutně nedokonalé, je lepší, aby člověk nedělal nic. Když člověk není schopen něco udělat naprosto dokonale, ať to raději nedělá.

To je však evidentně absurdní. Je to argument, který - kdyby platil - by odsoudil lidi k naprosté pasivitě.

Podívejme se na příklady: Myslí-li odpůrci tento argument vážně, proč nepožadují zákaz automobilové dopravy? Anebo proč nepožadují alespoň omezení maximální rychlosti na 20 km/h v obci a 40 km/h na dálnici? Tím by zajistili, že nikdo nepřijde o život v důsledku automobilové nehody.

Je tato má námitka absurdní? Nikoli. Tento “argument” odpůrců říká: soudní systém hodlá popravovat pouze vrahy. Avšak někdy se může stát, že jako vrah je odsouzen a popraven nevinný člověk. Je tak učiněno nezáměrně, pochopitelně. Takto popravených nevinných zřejmě nebude moc, ale možnost, že co jen jeden jediný nevinný má přijít v důsledku určitého prvku v trestním systému (tím prvkem je trest smrti) o život, nutně daný prvek diskvalifikuje. Tou suverénní diskvalifikací je tedy možnost nezáměrného usmrcení nevinného.

Co se ale dnes a denně děje v případě automobilové dopravy? Nezáměrně jsou zabíjeny ročně desítky, ba stovky nevinných. Naprosto analogická situace: je zde faktor, který vede k nezamýšlené smrti nevinných. Je to důvod pro zákazu tohoto faktoru? Přece bez automobilové dopravy lze žít, konec konců naprostá většina lidí v dějinách bez ní žila, dokonce ještě před sto lety se bez aut obešli. Navíc, v důsledku automobilové dopravy umírá mnohem více obětí, než by umíralo v důsledku trestu smrti. Navíc, v důsledku automobilové dopravy umírají i děti, tedy lidské bytosti, které se smrti vůbec nemohli vyhnout, zatímco popravováni jsou pouze dospělí a ti mají možnost ve volbách hlasovat za strany odmítající trest smrti. Byť jak byť, je-li argumentem za zákaz určité lidské praktiky ten fakt, že při jejím praktikování mohou nechtěně přijít o život nevinní lidé, je mnohem naléhavějším adeptem na zákaz automobilová doprava (a nejenom ona, mnoho dalších civilizačních zvyků - jen si je sami proberte) než trest smrti - měříme-li to počtem nevinných obětí.

Proč však lidé (až na hrstku ekologických fanatiků, kteří patří do ZOO) neodmítají zákaz automobilů, i když vědí, že přitom v naši zemi přijdou ročně desítky, ba stovky nevinných o život? Protože riziko takovéto předčasné smrti považují za únosné. Za únosné vzhledem k výhodě, jež nám ona praktika skýtá. Jinými slovy, jsou přesvědčeni, že když při nějaké užitečné lidské činnosti nebo aktivitě existuje riziko, že několik nevinných přijde o život - a to tedy určitě přijde - tak to ještě není důvodem pro naprostý zákaz oné aktivity. Jinými slovy, fakt, že člověk něco dělá nedokonale, neznamená, že je lepší, aby to raději nedělal vůbec. Tedy odpůrci trestu smrti zde použili proti trestu smrti argument, který již nepoužívají vůči téměř žádné jiné lidské aktivitě. A chyba není v tom, že ho nepoužívají proti žádné jiné aktivitě - onen “argument” je totiž falešný - chyba je v tom, že ho používají proti trestu smrti.

Navíc, bereme-li to skutečně kvantitativně, pak podle O\\\\\\'Sullivana v Británii nepopravení vrahové zavraždili v průběhu dvaceti let dalších 70 lidí. Řekněme, že jich bylo 60. Tedy v průměru tři zavraždění ročně. Já nevěřím, že v jakékoli západní zemi, jež by měla trest smrti, by docházelo k popravě tří nevinných lidí každý rok. Myslím, že by to byl asi jeden nevinný popravený každých 10 až 20 let. Poměr tedy je: 2:60. Skvělé, že?

A já budu ještě tvrdší: dokonce řeknu, že není správné, aby se počet nevinně popravených v soudních systémech s trestem smrti minimalizoval za každou cenu (důraz je na onom „za každou cenu“). Proč?

Odpověď je na samotném začátku tohoto argumentu: neboť jakýkoli soudní systém je nutně nedokonalý. Nejen v tom, že někdy odsoudí nevinné, nýbrž i v tom, že někdy neodsoudí vinné. Je „dobrou radou“ doporučit, že máme usilovat o dokonalost soudního systému v tom smyslu, aby odsuzoval co nejméně nevinných a co nejvíce vinných (tj. nechal co nejméně vrahů na svobodě). Do určité míry lze o tuto dokonalost usilovat - a to je povinností! Ale od určité míry je mezi oběma požadavky téměř nepřímá úměra: čím více v soudním systému posílíme práva obhajoby a omezíme práva „orgánů činných v trestním řízení“, tedy policie a obžaloby, tím méně nevinných budou soudy odsuzovat - avšak současně tím méně budou odsuzovat i zločince, neboť dokázat jim něco a odsoudit je bude velice obtížné. A opačně: když posílíme stranu obžaloby v soudním ekvilibriu obžaloba-obhajoba, vysoké procento vrahů půjde sedět (či viset) - avšak s nimi i dost nevinných. Prostě, takto to v životě chodí - soudci a kriminalisté jsou rovněž jen nedokonalí lidé. Tedy jde o nalezení rovnováhy, o určení míry - což však je věc subjektivní. Říká se, že je lepší pustit deset vrahů, než jednoho nevinného odsoudit. Tento poměr bych bral. Systém, ve kterém by na 100 vražd připadlo: 80 odsouzených vrahů, 19 vrahů neodsouzených a pouze jeden nevinný mylně odsouzen jako vrah, považuji za skvělý. Avšak kdyby cenou, kterou bychom museli zaplatit za to, abychom toho nevinně odsouzeného ze statistiky eliminovali, bylo na 100 vražd odsouzených pouze 10 vrahů, já bych řekl „Ne!“. Prostě, nechtěl bych žít ve společnosti, ve které by 9 z 10 vrahů bylo na svobodě. Raději bych žil ve společnosti, ve které jsou na svobodě pouze 2 vrahové z 10 - za cenu toho, že na každých 100 vražd by byl odsouzen jeden nevinný. Je to jako s automobilovou dopravou : prostě, raději budu po dálnici uhánět 130 a přes obec 50, i když s rizikem, že nějaký parchant do mě narazí a já zemřu, než abych měl jistotu, že od aut mi nikdy žádné riziko hrozit nebude, avšak za cenu omezení na 20 km/h v obci a 40 km/h na dálnici.

C.) Námitka: Pokud vraha nepopravíme, nýbrž např. odsoudíme na doživotí, je zde možnost, že vrah časem pochopí hrůzu svého činu a bude jej litovat. Dosáhnout vrahovy lítosti a pokání je přece hodnotnější, než ho popravit.

Odpověď: Konečně námitka, která je relevantní. Naprosto souhlasím s tím, že lepší než vraha popravit, je vidět, jak se svého činu hrozí a jak jej upřímně lituje.

Tato námitka mi dlouho bránila trest smrti jednoznačně obhajovat. Uvažoval jsem takto: když vraha odsoudíme a popravíme, nic zlého se nestane; až na to, že mu tím bereme možnost o svém činu uvažovat a jednoho dne ho i litovat. Když je odsouzen na doživotí, tato naděje zde vždy je. Mně osobně by dokonce ani nevadilo, kdyby vrah, který v plné míře nahlídne hrůznost svého činu a těžce ho lituje, tedy člověk, jenž zažije konverzi a svůj čin chce akty charity k trpícím lidem odčinit, byl z vězení propuštěn. Tak vysoko si vážím skutečnou lítost zločince nad svým jednáním.

Poté jsem si však uvědomil, že trestem smrti zločinci prostor k lítosti vůbec nebereme, a doživotním vězením zase žádnou jistotu, že vrah před svou přirozenou smrtí svého činu skutečně olituje, nezískáváme.

K vypořádání se s touto námitkou mě přivedla věc, která s ní zdánlivě nesouvisí. Před časem mi jeden americký známý řekl, že je málo známým faktem, že u nemocných na AIDS dochází k vysokému počtu náboženských konverzí. To se mi zdálo být pochopitelné a logické - vědomí o nevyhnutelné blízkosti smrti vede člověka k reflexím nad vlastním životem a k lítosti nad těmi negativními stránkami v něm.

A pak jsem si uvědomil, že u trestu smrti tomu nemůže být jinak. Prostě, ta optika se najednou obrátila: již jsem se na trest smrti nedíval jako na uzavření prostoru pro šanci k lítosti ze strany zločince, jako na „useknutí“ času, v jehož průběhu by tato lítost mohla někdy nastat. Naopak, právě vědomí o blízkosti smrti může vést odsouzené vrahy k lítosti. Pochopitelně nemusí, avšak to nemusí ani doživotní vězení. Prostě, v každém individuálním případě nevíme, zda vraha povede k lítosti spíše pevné stanovení data jeho smrti (poprava), anebo spousta volného času před smrtí přirozenou (vězení na doživotí). Zdá se mi však, že tento efekt na psychiku a duši vraha může mít spíše pevné stanovení data smrti a vrahovo vědomí o tom, že smrt je blízko, než odsunutí smrti na neurčito.

Tedy z tohoto důvodu, že trest smrti nezamezuje vrahovi prostor pro lítost, a doživotní vězení jistotu lítosti negarantuje (a spíše se lze domnívat, že právě popravy - nikoli doživotí - povedou k lítosti vraha), myslím, že poslední námitka proti trestu smrti, která by skutečně stála zato, odpadá.

Poté, co jsem řekl toto, bych ještě rád dodal, že člověka, který již spáchanou vraždu lituje, skutečně nemá smysl popravovat. Ale na straně druhé, tento člověk, lituje-li skutečně svého činu, musí být se svou popravou již smířen a tudíž mu až tak příliš nebude vadit - nebude mu rozhodně připadat nespravedlivá vzhledem k činu, jenž spáchal. (Kdyby mu tak připadala, lze se domnívat, že svého činu nelituje dostatečně.) Tedy při existenci trestu smrti bych se přimlouval za to, aby nebyl čistě formálním, tj. aby každý odsouzený automaticky nedostával milost. Ale byl bych rovněž pro to, aby ji někteří odsouzení - zvláště ti, u kterých jsou patrné mimořádné známky lítosti - dostali.

Předpokládám sice, že vraha k lítosti povede spíše trest smrti než doživotí, kdyby se však věrohodně statisticky prokázalo, že je tomu naopak, jsem ochoten tento argument proti trestu smrti uznat a vyslovit se proti trestu smrti. Pochybuji však, že je tomu tak.

Máme tedy opět zavést trest smrti?

Trest smrti je v principu oprávněný a seriózní praktické námitky proti jeho vhodnosti lze zpochybnit (naprosto pomíjím námitky, jež považuji za skandálně slabé: např. námitku o jeho záměrném zneužití, když se dostanou k moci totalitní síly. - Neboť když se dostanou k moci totalitáři, zavedou jej, i kdyby předtím nebyl, anebo budou dokonce likvidovat své odpůrce přímo, bez formálního zavedení trestu smrti.)

Nyní je namístě závěrečná otázka, zda bychom tedy trest smrti měli opět zavést. Mou odpovědí je: zatím ještě ne. A ten důvod je naprosto prozaický: podmínkou členství v Radě Evropy je zrušení trestu smrti. Žádná evropská země nyní trest smrti nemá. A všechny stejně (a podle mého názoru stejně hloupě) trest smrti odmítají. Domnívám se, že vyloučení naši země z Rady Evropy po zavedení trestu smrti by převážilo to dobro, které by bylo důsledkem jeho zavedení. Tedy můj důvod proti zavedení trestu smrti v naši zemi je čistě účelový, utilitární a vychází ze strategických, zahraničně-politických ohledů. Domnívám se, že prvořadým úkolem politické reprezentace této země je dovést ji do evropských institucí, tedy pevně ji etablovat na Západě. Tento ohled u mě převýší všechny praktické ohledy ostatní.

Domnívám se však, že jednoho dne bude trest smrti v Evropě opět zaveden. Jsem přesvědčen, že když se Evropou prožene vlna teroristických útoků, když letadla, autobusy, vlaky, supermarkety a dětské školky začnou být vyhazovány do vzduchu, pak demokratičtí politici nebudou schopni nadále odolávat oprávněnému rozhořčení obyvatelstva, a trest smrti buď zavedou, anebo se potkají s volební porážkou a budou nahrazeni politiky, kteří ho zavést ochotni budou. Domnívám se, že tento vývoj v Evropě dřív či později nastane. Je však nutné vědět, že když nastane, bude správné volání po zavedení trestu smrti mu neodporovat, nýbrž ho uvítat, neboť trest smrti není žádným mravním zlem.

Je jednou věcí být přesvědčen o tom, že svoboda je správná, že ta politická společnost je dobrá, jež je svobodná. Věcí naprosto jinou je však o tom přesvědčit občany. Lidé prostě musí pociťovat loajalitu k tomu politickému řádu, který ve společnosti panuje - zvláště je-li to dobrý řád. Primární povinností státu je vynucovat právo a pořádek, prosazovat spravedlnost a chránit svobodu občanů. To znamená, že i boj proti zločinu a trestání zločinců. Lidé musí mít důvěru v soudní a trestní systém své vlastní země. Zkušenost rovněž ukazuje, že lidé jsou ve své většině hluboce přesvědčeni o správnosti trestu smrti. Riskovat důvěru lidí v systém prosazování spravedlnosti tím, že se bude zarputile odmítat jejich volání pro zavedení trestu smrti, je hazardem. Když lidé nabudou přesvědčení, že justice je příliš měkká a vstřícná ke zločincům, budou mít tendenci brát spravedlnost do vlastních rukou a trestat bude lynch; anebo budou volit demagogické politiky, kteří jim sice toto jejich přání splní, ale zároveň už nebudou mít žádné ohledy vůči právům a důstojnosti jedince a nastolí autoritářskou vládu tvrdé ruky.

Jsou věci, ve kterých jsou požadavky většiny správné - a mezi ně patří např. volání po zavedení trestu smrti v budoucnosti. Těm by se měli odpovědní státníci podvolit. Jsou ale i věci, ve kterých mohou být požadavky dobově zmatených, demagogy zvedených či pomíjivě hysterických většin neoprávněné - takovými požadavky by mohlo být volání po útisku neoblíbených menšin, ať už majetkových nebo etnických. Těm by měli odpovědní státníci oponovat za každou cenu - i kdyby tou cenou v krajním případě bylo použití policejní či ozbrojené moci vůči bouřícím se davům.

Kritériem odpovědnosti státníků pak je správné rozhodnutí o tom, které konkrétní požadavky spadají do které z obou skupin.

Dodatek

Zatím jsme uvažovali o trestu smrti pouze v jednom jediném případu - v případě vraždy. Lze jej po právu udělovat i za nějaký jiný zločin? Ano - a je jím zrada či špionáž ve prospěch nepřítele. Zde je totiž trest smrti rovněž nenapadnutelný, neboť je důsledkem předchozího souhlasu odsouzeného.

Jakže? Jak je to možné? Prostě: ve svobodné společnosti nikdo nemá povinnost pracovat pro vlastní stát, jeho tajné služby či ozbrojené síly. Každý má právo protestovat proti vlastní vládě či režimu, kritizovat je a přesvědčovat veřejnost o jejích nesprávnosti. Rovněž agitovat za jejich změnu ve svobodných demokratických volbách. Ten, kdo je se svým státem a režimem srozuměn, má právo požádat o to, aby byl zaměstnán v jeho službách - např. jako vysoký ministerský úředník, pracovník tajné služby či důstojník generálního štábu. Pokud však pro svůj stát dobrovolně pracuje, musí být k němu naprosto loajální. Má-li na jeho režim negativní názor, má plné právo agitovat otevřeně. Nemá ale žádné právo vstoupit do státních služeb, předstírat loajalitu, ale přitom tajně konspirovat proti vlastní zemi, pomáhat jejím nepřátelům a zrazovat ji. Nemá žádné právo vetřít se do jejího aparátu, aby jí škodil. Proto je přípustné, aby každý zájemce o práci na citlivých místech státního aparátu předtím, než bude do zaměstnání přijat, podepsal prohlášení, že je plně srozuměn s tím, že pokud s režimem své země nesouhlasí, má plnou svobodu jej veřejně kritizovat a vést proti němu politickou kampaň. Ale že on je s ním plně srozuměn, proto slibuje, že bude k němu plně loajální, a přísahá, že jako státní zaměstnanec nikdy nebude pracovat pro cizí služby. Jinými slovy, že nebude zrádcem. Ale že pokud tuto přísahu poruší, pokud se cizím špionem stane, pak bude nad ním vynesen a vykonán trest smrti. Že tohoto si je vědom a stvrzuje to svým podpisem.

Může někdo proti tomuto něco namítnout? Těžko. Naopak, lze namítnout, že občan by takto před vstupem do státních služeb se svým státem podepsal kontrakt, jehož jednou položkou je vzájemný závazek, že v případě vlastizrady stát občanovi vystrojí popravu. Kdyby to pak stát neudělal, sám by se dopustil křivdy na občanu-zrádci, neboť by porušil kontrakt, jenž oba vzájemně uzavřeli. Jinými slovy, stát by ukrátil občana o jeho smluvní právo na vlastní popravu. Což je vždy špatné - už staří Římané věděli, že smlouvy se mají plnit.

Roman Joch
autor pracuje v Občianskom inštitúte

  Dobry clanok
   Anonym 18-11-2001 22:18
  Dá sa vyvrátiť?
   Praviciar 19-11-2001 13:46
  RE: Dá sa vyvrátiť?
   jancco 10-12-2002 1:00
  TAKTO NIE
   milan 25-11-2001 17:34
  RE: TAKTO NIE
   Richard 27-11-2001 15:42
  RE: TAKTO NIE
   Praviciar 27-11-2001 17:34
  RE: TAKTO NIE
   Anonym 27-11-2001 22:50
  RE: TAKTO NIE
   tomas z Kosic 19-08-2009 16:49
  RE: TAKTO NIE
   tomas z Kosic 19-08-2009 17:08
  mozno
   eva 21-09-2003 17:06
  RE: mozno
   Filip 05-10-2006 21:42
  Nesuhlasim s clankom
   Rudolf Dovičín 17-02-2006 20:21
  Blabol
   Space Wolf 22-01-2009 19:40
  rozumný článek
   Václav Hrad 09-09-2009 17:14
  Vyborny clanok
   Daniel Manca 05-11-2009 15:48
  Nesouhlas
   David 11-01-2011 19:22

   

 

Kultúrna vojna

Kresťanstvo je tepelnou izoláciou kapitalizmu i západnej civilizácie a kultúrna vojna je vojnou o dušu Západu. Ide v nej o to, či židovsko-kresťanské dedičstvo bude naďalej pre našu civilizáciu smerodajné, alebo či nad morálkou života zvíťazí pudová pseudomorálka smrti. Kultúrna vojna je bojom o zachovanie kultúrnosti západného človeka. Ak zničíme našu civilizačnú tradíciu, nepovstane z jej popola žiadny „nový človek“, nezaťažený poverami a predsudkami, ako si namýšľa liberálna ľavica. Kultúrnosť je to, čo človeka odlišuje od zvieraťa. Zničenie kultúrnosti povedie len k vyslobodeniu zvieraťa, ktoré sa pod tenkou vrstvou civilizácie skrýva v každom z nás.

Tiráž

Názov

Kontakt Šéfredaktor Redakcia Editor Vydavateľ Zakladateľ

Ďalšie odkazy

Newsletter

Ak chcete byť informovaný o zaujímavých novinkách na Pravom Spektre, vyplňte Vašu e-mailovú adresu. (frekvencia cca. 1 správa za mesiac)
 

 
Copyright © 2001-2017 Pravé Spektrum, občianske združenie
Stránka používa redakčný a publikačný systém Metafox od Platon Group
Webdizajn: amneziak