ISSN 1335-8715

14-09-2005   Wolfgang Ockenfels   Slobodný trh   verzia pre tlač

SOCIÁLNÍ POLITIKA A KŘESŤANSKÝ OBRAZ ČLOVĚKA

Má sociální stát v Evropě budoucnost? Jaké implikace přináší pro uspořádání socioekonomické sféry křesťanský obraz člověka? Na tyto otázky odpovídá ve své studii německý dominikán a profesor na univerzitě v Trevíru P. Prof. Wolfgang Ockenfels. Dochází přitom k závěru, že systém sociálního státu, v němž je lidskému jedinci poskytováno zajištění životního standardu ze strany státu bez ohledu na jeho zásluhy, činnost, přítomnost dětí apod. systematicky směřuje ke zvyšování závislosti lidí na státu a ke snižování úlohy nižších přirozených společenství - rodiny, charit apod. Chce-li evropská civilizace přežít, musí se zbavit tohoto přežilého a jí cizího modelu sociálního státu blahobytu.

Projevy a příčiny krize

Klademe-li si dramatickou otázku, jaké možnosti přežít má náš sociální stát, máme na zřeteli čtyři fenomény, které se ho obzvlášť dotýkají.

Především se ve všech západních průmyslových zemích vyrovnáváme se společenskou „změnou hodnot“, již můžeme částečně charakterizovat i jako „úpadek hodnot“ a jež svými individualizačními tendencemi a emancipačními snahami vyústila v krizi takřka všech institucí. Svoboda se přitom nezřídka hédonisticky zkresluje, egoisticky zužuje či špatně vykládá jako pouhá emancipace. „Změnu hodnotového systému“ od vědomí sociálních povinností k důrazu na individuální osobní růst lze ovšem chápat i jako příležitost k větší osobní iniciativě a zodpovědnosti – zcela v souladu s křesťanským obrazem člověka a „svobodou křesťana“ –, kdyby se přitom svoboda nechápala jako libovůle a svévole. Na tyto možnosti zodpovědné svobody však myslí jen málokdo.

Navíc se už delší dobu vyrovnáváme s populačním vývojem, který naši zemi proměňuje v jeden velký starobinec a podkopává základnu mezigenerační smlouvy. V demografických statistikách se Německo vzhledem k úbytku a stárnutí svého obyvatelstva dostalo na čelo světového žebříčku. Přesto stále ještě mnoho občanů republiky seniorů nechce rozpoznat dohledné následky, které má pro naše systémy sociálního zabezpečení generativní chování, totiž že musíme počítat s klesajícími důchody a s rostoucími náklady na zdravotní péči. Bude-li stále méně mladších lidí zajišťovat stále více lidí starších, budeme především čelit zostřeným mezigeneračním konfliktům, na něž nejsme připraveni. Tento vývoj je důsledkem krizového stavu, v němž se u nás ocitly manželství a rodina, jakož i pohrdlivého způsobu, jakým k těmto základním institucím přistupuje stát.

Krize dnes sociálním státem dále otřásá i proto, že na sebe vzal přemíru funkcí, které dřív plnily rodiny a sociálně-charitativní svépomocné skupiny. Stát se zatížil sociální zodpovědností, kterou vůbec není s to nést, jestliže se vytrácejí náboženské, morální a ekonomické základy. Zatím jsme dospěli ke zcela zadluženému státu blahobytu.

Tomu všemu konečně už značnou dobu přitěžují procesy „globalizace“. I ty nás tlačí k sociálně-politické obnově. Naše relativní bohatství, které sociálněpoliticky přerozdělujeme, pramení z výkonu, kapitálu a kreativity, tedy ze skrovných a pomíjivých statků, díky nimž jsme si až dosud v exportu udrželi konkurenceschopnost. Řada zemí však dnes dokáže vyrábět stále lépe a levněji a obstojí v technologiích budoucnosti. Náš hospodářský život naproti tomu přespříliš zatěžují daně a dávky a svazují byrokratická pouta.

Reformní „šťouchanec“, který Německo potřebuje, blokuje a brzdí řada faktorů. Nedojde k němu asi ani tak silou rétoriky, jako spíš vlivem událostí, na něž budeme nuceni reagovat.

Před globálním trhem, který spravedlivě měří jen podle výkonu, jsou si všechny země rovny. Globální trh neodměňuje a netrestá na základě dobrého sociálněpolitického záměru, nýbrž pouze dle efektivnosti výkonu. Neprivileguje zavedené hospodářské elity a nedává trvalé záruky sociálním výdobytkům. Tohoto zdánlivě všemocného trhu se žádná země nemůže zbavit a žádný stát nemůže trvale suverénně rozhodovat proti němu.

Za nezbytného a hlavního nositele sociální politiky platil až dosud suverénní národní stát. Úměrně tomu, jak se evropské národní státy regionalizací a internacionalizací samy rozvolňují, vyvstává otázka po další existenci dosavadního sociálního státu. Zanikne zcela v kalkulaci nákladů a výtěžků – anebo ještě existuje nějaký sociálně-morální závazek „přesahující nabídku a poptávku“?

Z hlediska finančního tu stojíme před těžko řešitelným dilematem: Sociální stát je financován především prostřednictvím faktoru práce. Čím více rostou pracovní náklady, tím větší je nezaměstnanost. Nezaměstnanost zase přetěžuje sociální stát, a ten svými výdaji brání vzniku nových pracovních míst. Nejlepším předpokladem sociální politiky je vzkvétající hospodářství s vysokým stupněm zaměstnanosti, čili hospodářská politika, která práceschopným nabízí pracovní příležitosti. Expandující sociální stát ubírá ekonomice právě onen kapitál, který by měla vkládat do modernizace a s jehož pomocí by měla zajistit konkurenceschopnost. Fungující a výkonné hospodářství představuje předpoklad sociální politiky, která ovšem zase tvoří předpoklad fungujícího hospodářství.

O to záslužnější je, když se záležitostem sociálního zabezpečení stále víc věnují ekonomové, a ti pak poučují „sociální politiky“. Mnozí sociální politikové se domnívají, že nebýt nezaměstnanosti, mohlo by v sociálním státu zůstat vše při starém. Přitom přehlížejí, že reálně existující sociální stát už pro svá falešná lákadla vykazuje sklony ke zneužití a sebedestrukci.

Základy sociálního státu podrývá především součinnost čtyř právě zmíněných faktorů. Avšak lámat nad sociálním státem hůl by bylo předčasné a také pochybené, i když se už tu a tam ozývá umíráček. Ovšem vyvoláváním duchů solidarity a modlitbami za uzdravení nemocných struktur nepořídíme o nic víc. Nezbytné změny se nesmějí omezit na nepromyšlené úsporné programy, v nichž otázka spravedlnosti nehraje už vůbec žádnou roli. V křesťanském sociálním učení náleží zvláštní místo subsidiaritě, rodině a křesťanské charitě, resp. diakonii. Z tohoto hlediska bych se rád dotkl některých zásadních otázek budoucí sociální politiky.

Princip subsidiarity

Nouze nenaučila jen Dalibora housti, nýbrž ponouká k vynalézavosti, a navíc probouzí staré ctnosti a hodnoty. Například základní hodnotu osobní svobody a zodpovědnosti, bez nichž vůbec nemůžeme jednat ani morálně, ani hospodářsky efektivně. Nebo subsidiaritu. Ta představuje klasický princip křesťanského učení o společnosti a dnes je principem evropských struktur. Upravuje kompetentnost veškerého sociálního jednání tak, že se upřednostňuje iniciativa těch jedinců a skupin, jimž má v případě potřeby pomáhat k svépomoci příslušná větší společenská jednotka – a až nakonec stát. Jen tak, zdola nahoru, lze brát skutečně vážně a závazně „základnu“ občanské společnosti, jíž se tak často oháníme. Solidaritu už subsidiarita obsahuje, a to v decentralizované a nekolektivistické podobě.

Na principu subsidiarity by měla důsledně stavět i sociální politika. Teprve tento princip může otevřít cestu ke shodě mezi ekonomikou a sociální politikou, protože sociální politika musí být ekonomicky efektivní a financovatelná – což bude možné teprve tehdy, až budeme opět silněji zdůrazňovat individuální zodpovědnost.

Od časů císaře Viléma se křesťanská sociální etika a sociální hnutí silně zasazovaly o výstavbu sociálního státu. Jak ve Výmarské, tak v „bonnské“ republice platila křesťanská sociální etika za předvoj sociální politiky a její zásluhy o řešení klasické sociální otázky (jakožto „otázky dělnické“) jsou nepochybné. V sedmdesátých letech jako by se pole sociálněpolitických reforem zcela vyčerpalo. „Stará“, zemdlená sociální hnutí byla překonána „novými“ hnutími zleva. Navíc se stále zřetelněji ukazovaly meze financování systémů sociálního zabezpečení, zavalovaných novými a novými sociálními problémy, s nimiž se musely vyrovnat. I s pomocí některých křesťanských politiků se sociální politika stále víc orientovala k centralistickému sociálnímu státu a nabývala rysů přebujelého státu blahobytu, který přebírá a přerozděluje třetinu hrubého domácího produktu. Rejstřík nároků otevřený směrem vzhůru opravňuje k obavám, že stát blahobytu nakonec požere své vlastní děti.

Demografický vývoj a krize rodiny

Dobromyslní křesťanští sociální politici padesátých let ještě spoléhali na to, že lidé budou mít „sami od sebe“ dost dětí (jak se domníval Adenauer), které po procesu přerozdělení později zajistí důchody pro starší generaci. Proti tomu nemohly realistické hlasy křesťanských sociálních etiků obstát. Wilfried Schreiber a Joseph Höffner totiž navrhovali „dynamický důchod“ s populačněpolitickou výhradou: bez dětí žádný důchod. Protože je nikdo nechtěl poslouchat, pociťujeme teď jinou dynamiku.

Tehdy uzavřená generační smlouva se ovšem ukázala být čirou fikcí, protože se napsal účet bez hostinského, tj. bez dětí. Opomnělo se, že finanční riziko nepředstavují jen nemocnost a stárnutí, nýbrž i rodičovství. Hlavní břímě starobního zaopatření padlo na rodiny s dětmi, zatímco bezdětná manželství, nesezdané rodiče a svobodné jedince sociální politika odměňovala. To demografický pokles ve Spolkové republice urychlilo. Bude-li tento vývoj pokračovat i nadále, sníží se za několik desetiletí při obrovském úbytku německého obyvatelstva žijícího ve Spolkové republice podíl mladších spoluobčanů o polovinu, přičemž počet těch starších o polovic vzroste. Kdo pak zaplatí důchody? A jaké přerozdělovací bitvy nás čekají? Tento vývoj není jen důsledkem pomýlené sociální politiky, nýbrž souvisí i s dosud stále běžnou mentalitou ochrany a interrupce, o níž se dnes už veřejně takřka nesmí mluvit.

Silně stárnoucí společnost poznáme podle toho, že už ji nevyprovokuje nic -- leda bezprostřední dopad klesajících důchodových příjmů. Ale naříkat sborově nad „důchodovou lží“ by znamenalo moralistně přehánět. Spíš jde o slabozrakost a nedoslýchavost politiků a voličů, kteří už před pár desetiletími neuměli zachytit demografické signály. Nebo přesněji: kteří je zachytit nechtěli. Už tehdy demografičtí futurologové předkládali nepříjemná čísla. A vycházely spisky s burcujícími názvy jako „Starobinec Spolková republika“ a „Prostor bez národa“, které však světsky zbožný chorál „pozitivního myšlení“ takřka nenarušily.

Mohli jsme to tedy vědět. Ti, kteří to viděli, platili tehdy za konzervativní křesťanské kverulanty, kteří sahají na dogmatická tabu. Proti „rodinným politikům“ se argumentovalo nacistickou populační politikou a Řádem matek (Mutterkreuz - ocenění, které nacistický stát uděloval matkám se čtyřmi a více dětmi (pozn. red.).A za přísně zapovězenou se dodnes pokládá opětovné zpochybnění antikoncepční pilulky a potratu. O mentalitě, která tehdy převládala (a stále ještě převládá), vypovídá vlastně všechno už cynický výraz „anti-baby-pille“. Dnes jsou zvlášť aktuální „anti-aging programy“ a pilulky proti Alzheimerově chorobě. Ale „šťasten, kdo zapomene, co se přece nedá změnit“. Dobromyslní křesťanští sociální politici padesátých let ještě spoléhali na to, že děti jsou vychovávány v duchu solidarity, obětavosti a povinnosti k druhým. Ale pokrok nám přinesl změnu hodnot, která se projevuje především jako životní styl zdůrazňující potěchu. Taková změna by ovšem nebyla možná bez sociální politiky, jež slibovala uspokojit stále víc zaopatřovacích požadavků. Individualismus, hédonismus a mentalita nárokování nejsou jen shnilými plody sociálního státu, nýbrž zároveň i faktory, které ho ničí. Dosavadní sociální stát představoval nezbytnou podmínku a předpoklad zrychlujícího se procesu individualizace, který mu ovšem podráží nohy. Sociální stát se chytá do vlastních tenat racionality, podle níž se snaží privatizovat výtěžek, ale socializovat náklady: chceme z něj dostat alespoň tolik, kolik jsme zaplatili, když si třeba vedle dovolené dopřejeme pár dní lázní – nebo jen tak z nudy navštívíme lékaře. Vždyť přece koneckonců máme nárok na příspěvek.To je přesně ona mentalita slízávané smetany, kterou nedávno právem, byť opožděně, kritizoval spolkový kancléř. S touto hodnotovou změnou ve vědomí obyvatel už přirozeně žádný sociální stát dělat nelze, rozhodně ne podle stávajícího vzorce. Už tak dost obtížné bude jen odstranit alespoň nespravedlnosti v daňové a sociální politice, jimž jsou vystaveny rodiny s dětmi. Ještě obtížněji se formuje nezbytná nová definice toho, co máme uznat za sociální potřebnost. Obzvlášť potřební obvykle nebývají ti, kteří prostřednictvím mocné organizace nejhlasitěji křičí a svůj pracovní potenciál mohou účinně (například stávkou) odepřít. Skutečně „biti“ jsou ti, kteří si nedovedou sami pomoci, např. nezaměstnaní a rodiny s dětmi.

Přestavba sociálního státu na základě subsidiarity a spravedlivého přístupu k rodinám s dětmi

Přestavbu, revizi sociální státu je třeba provést podle subsidiárního principu „pomoci k svépomoci“. Subsidiární sociální politika neznamená prostě „sociálně bořit“, nýbrž redukovat centralistické, státně vrchnostenské superstruktury. Čím jsou tyto systémy anonymnější a velkoplošnější, tím více jsou vystaveny vědomému zneužívání či zneužívání z nedbalosti. V logice subsidiarity není princip naprostého rovnostářství, nýbrž budování menších, pružnějších sítí. Nejmenší, ale nejjemnější sociální síť představuje rodina, kterou je třeba zachovat a podporovat. Výstavba dalších sítí však předpokládá osobní i skupinovou ochotu k svépomoci. Kolik svépomoci však lze od jedince a menších skupin očekávat? Co může jedinec, resp. jeho skupina vykonat, a co od něj musíme žádat? Tato otázka požadovatelnosti bude pro budoucí sociální politiky rozhodující.

V logice tohoto principu má stát pouze podporovat jedince a skupiny, což je funkce, jejíž nezbytnost je v jednotlivých případech nutno zodpovědět. Subsidiární sociální politika postupuje ve třech krocích: začíná u individuální svépomoci, když si člověk něco obstará soukromě. Pokračuje v dobrovolné solidaritě založené na vzájemnosti – a ústí konečně v solidaritu, kterou pro prokazatelně potřebné organizuje stát.

Budoucí sociální politika se ovšem musí vypořádat se dvěma systémově-politickými překážkami. Jednak musí být kompatibilní s evropským a globálním řádem tržní ekonomiky, který se otevírá i těm národním hospodářstvím, jež vykazují podstatně nižší sociální standardy než sociální tržní hospodářství Spolkové republiky. V mezinárodní soutěži pocítíme, že sociální dávky představují také značný faktor v oblasti nákladů. Dále se ovšem sociální politika musí prosadit i v rámci demokratického systému ovládaného krátkodobým honem za popularitou u oněch politiků, jejichž zodpovědnost stěží přesahuje termín příštích voleb. Ještě stále sice platí, že důchody jsou “zabezpečeny“, ale jak dlouho ještě budou účty důchodového zabezpečení vycházet? Negativní populační vývoj čili stárnutí populace patrně lepší rodinná politika usměrní už jen částečně, když opomenutí na poli rodinné politiky přispěla k nedostatečnému přírůstku. Protože ve společnosti skrz naskrz ekonomizované se takzvaná “porodnost“ či „investice do lidského kapitálu“ – jak se říká v odporném žargonu – stává kalkulací výtěžku a nákladů. A když se „náklady“ na děti privatizují, ale jejich „výnosy“ socializují, obrací se odpověď proti dětem. Peněžní cena na péči a zaopatření jednoho dítěte do osmnáctého roku života se, jak vypočítali ekonomové, pohybuje mezi sto padesáti až dvěma sty třiceti tisíci euro. Místo dítěte si tedy člověk může dovolit útulný domeček, kariéru či několik dovolených v roce. Řada lidí, především vysokoškoláků, žije bez dětí zdánlivě bezstarostněji.

Kromě Spolkového ústavního soudu a možná církví nenašel takřka nikdo odvahu pojmenovat nespravedlnosti, jimiž rodiny s dětmi stíhá daňové právo a systém sociálního zabezpečení. Tyto rodiny jsou oproti bezdětným lidem trojmo znevýhodněny: Zaprvé mají podstatně menší příjmy, které za druhé musí ještě několikrát dělit – přičemž za třetí na oplátku později dostanou nižší důchod. Zato ale vychovali pozdější daňové poplatníky, z nichž těží lidé bezdětní.

Státu je zatěžko skoncovat s privilegiem nesezdaných jedinců, protože ti dnes už představují značnou část voličstva a časem budou tvořit většinu obyvatel. To si pak můžeme rodinu a její význam pro společnost, pro předávání základních hodnot i její nepostradatelnost vynášet, jak chceme. Víc voličských hlasů a protestujících občanů prostě nepřinese. A menšiny to ve většinové demokracii nemívají vždycky lehké.

Jako smysluplný, avšak těžko prosaditelný se jeví návrh, aby se rodina politicky posílila tím, že i děti získají volební právo, které mohou zohlednit rodiče. To je ostatně návrh, který ve svých posledních hodinách zapsal roku 1944 odbojář Carl Goerdeler odsouzený k smrti. Zbožné přání, jež odporuje i běžným demokratickým teoriím? Odpovídající ústavní změna by nutně musela narazit na většinový odpor, protože straničtí obhájci zájmů nesezdaných asi nebudou ochotni přitakat vlastní politické popravě.

Hmotně a pedagogicky odlehčit rodinám nenapadne především ty politiky a novináře, kteří za oprávněný požadavek pokládají spíš zákonné zrovnoprávnění homosexuálních partnerů než stabilizaci rodiny. Ještě stále žijeme na úkor budoucích generací, které se vůbec nenarodí – rozhodně ne v Německu. Rodinná politika je investicí do budoucna, a proto musí stát v popředí budoucí sociální politiky. Jak se však zdá, naše společenské zřízení bylo upraveno jen pro co největší individuální štěstí co největšího množství současníků. Ale jeho dny jsou sečteny, pokud do své zodpovědnosti nezahrne i budoucnost pozdějších generací.

Zde se projevuje jeden zásadní rozpor moderní společnosti. Autonomní subjekt je zároveň subjektem individuálních nároků, který si nárokuje pomoc společnosti, tedy jiných subjektů. Jak však logicky skloubit individuální práva na svobodu s právy na sociální nároky? Jak chci být na jednu stranu zcela svobodný a individuálně zodpovědný – a na druhou stranu uplatňovat jistý nárok na zabezpečení? Co je to za svobodu, která si osobuje právo konzumovat drogy, ale odvykací kůru si dá zaplatit od druhých? Perspektiva se obrátila: Skoro nikdo se neptá, čím může jedinec přispět současnému i budoucímu blahu všech, nýbrž už jen čím musí stát v současné chvíli zabezpečit jednoho každého občana, který má právo vznášet nároky.

Primát obecného blaha, tj. blaha všech jedinců před blahem zájmových skupin či jednotlivých zainteresovaných, jakoby upadl v zapomnění. Křesťanský obraz člověka a křesťanské chápání svobody obsahuje trvale napjatý vztah mezi individuálním a společenským. Připomíná nám, že jedince je občas třeba chránit i před jeho vlastní svobodou. Nemá tak právo na potrat, na aktivní pomoc v umírání či na sebevraždu. Stejně tak nemá právo nepečovat sám o sebe.

Dosavadní sociální stát jako velký anonymní stroj na přerozdělování podporoval individualizaci coby iluzi vzájemné nezávislosti. Ale sociální pomoc, která subsidiárně nestaví na svépomoci, výhledově vytváří potřebnost a závislost. S nesezdanými v čele nelze trvale dělat sociální stát. Proto je nezbytné subsidiárně rozvolňovat sociální sítě. Primární sociální sítí zůstává rodina. Posílit ji znamená odlehčit přebujelému sociálnímu státu. Rodinná politika proto představuje primární formu politiky sociální. A naší společnosti značně zvyšuje šance na život.

Charita

Další otázka: Nepodkopal stávající sociální stát solidaritu jako ctnost, již má uplatňovat každý osobně? Nač ještě konat dobrovolnou charitu jako věc cti a vážnosti, když už je přece všechno strukturálně uspořádáno „shora“? K tomuto dalšímu nedostatku našeho sociálního státu ukazuje vysoký počet nemocných, bezdomovců, lidí bezradně osamělých a zpustlých, kteří si mnohdy mohou v rámci pochybné svobody umrznout pod mostem. Tito lidé musejí zakoušet, že sociální stát je příliš daleko a sociální pomoc přichází příliš pozdě. Z toho zaznívá žalozpěv za sociální stát, který svým kvantitativním rozpětím potlačuje kvalitativní přístup k individuálním naléhavým případům. Širokosáhlá solidarita chladných struktur jako by stále víc ubírala potřebnost osobního soucitu, který snad prospívá teprve v přehledných společenstvích. Sociální stát vyměnil drobnou lásku k bližnímu za velké zdání abstraktní solidarity. Připomíná obrovský mrazivý dům, jehož nájemníci se v budoucnu budou muset těsněji semknout nebo se tepleji obléci. Škody desintegrace a zpustlosti už sociální technologie nenapraví. Co nutně potřebujeme, jsou malá občanská společenství, v nichž může dozrávat a působit jakási morální zodpovědnost. U takových společenství, která sice úkoly nejužší rodiny nenahradí, ale přece by mohly substituovat funkce někdejších velkých rodin, snad lze očekávat větší osobní zaujetí, alespoň dodatečné bezpečí, jemný tlak, návod k pravidelné práci, ale i bezprostřednější sociální kontrolu, zkrátka integraci, která staví na hodnotách. V naší technicky velevzdělané společnosti výkonu jako by už nebylo místa pro analfabety, pro lidi zpustlé a zaostalé. Takoví mohli dříve přebývat i v klášterech. Dnes zeje řada klášterů prázdnotou. Sociálně-charitativní řády připravil sociální stát většinou o činnost. Teď na ně a na křesťanskou charitu čekají nové úkoly.

Ale i taková charitativní organizace vyžaduje reformu. Jako všechny velké profesionalizované organizace podporované z veřejných prostředků se v dobách prázdných pokladen musejí charity ptát po vlastní ekonomické efektivitě, po nákladech a výtěžku. Na trhu svobodné sociální pomoci navíc církvi vyrostla jistá konkurence, která charitu ztěžuje. Konkurence však u nás, zdá se, neoživí „dobročinný obchod“. V nucených podmínkách sociálního státu, který dobročinným spolkům nejprve připnul zlatý řetěz, aby je pak přiškrtil, jde o to rozdělit stále rostoucí nedostatek. A bude-li nadále ubývat prostředků z církevní daně, nebude dál už takřka možné financovat vrcholně organizovanou lásku k bližnímu.

Pohled za Atlantik ukazuje něco jiného. Německým maloměšťáckým očím se možná pragmatičtější myšlení a spontánnější činy budou jevit jako typicky americký zlozvyk. Ale ve Spojených státech není církevní sociální péče systémově zdaleka tak závislá na „kapitalismu“ jako naše charita na státu. Na charities věnovali Američané v loňském roce dobrovolně zhruba sto padesát miliard dolarů, vedle nichž vypadají naše příjmy z církevních daní a darů jako úplné drobečky. Ovšem americké církve nemohou kompenzovat nedostatek sociálního státu, stejně tak jako na druhé straně nemůže náš sociální stát nahradit chybějící křesťanství.

Sociologové Yaleské a Harwardovy university dospěli k závěru, že ve Spojených státech hraje při vzniku a řešení sociálních problémů zcela rozhodující roli víra. Vědci s empirickou průkazností konstatovali, že pravidelná účast v církevním životě hraje pro odmítavý postoj k drogám, alkoholu, kriminalitě a dalším sociálním patologiím daleko větší roli než jiné indikátory jako třeba příjem. Pravidelní návštěvníci kostela se mnohem méně často rozvádějí (18% ku 34%), mají jen polovinu psychických poruch a o 71% méně problémů s alkoholem. Očividně také očekávají od života víc. I u nás by bylo poučné empiricko-sociologicky probádat sociální užitečnost náboženství, i když se tím podstata náboženství nevyčerpá.

Církve u nás už nejsou s to plnit přísliby krachujícího sociálního státu. Pokud stát kupříkladu velkoryse hlásá právo na místo v mateřské škole, musí také zajistit finance. Ale stát už platit nemůže a černého Petra přehrává na církve. Mezi státem a církví tedy bude nutno nově přerozdělit práci, přičemž by se jistě znovu projevil i rozhodný a rozlišující křesťanský prvek charity. V nutnosti šetřit tkví i příležitost k duchovnímu rozpomnění.

Vývoj, kdy se z charity stal přívěsek sociálního státu, je typicky německý, nikoli nutně autenticky křesťanský. Pro křesťanskou charitu není příznačná velkoplošná anonymní struktura, nýbrž osobní charakter; nikoli centralistická organizace, nýbrž intenzivní aktivita obcí; nikoli chladná sociální technologie, nýbrž pohnutka víry a praktické svědectví, zvláště tváří v tvář lidem duchovně podvyživeným, totiž že nejen chlebem živ je člověk. Kdyby se charita pokřesťanštila, nešlo by o pouhou náhradu státní byrokracie moderním managementem, který také zvládá fund raising. Spíš jde o oživení křesťanským duchem. Skrze něj se dokonce žebrota a potulka může stát prvořadým úkolem charity, jak ukazuje americký, ale i raně křesťanský příklad. Přenést něco takového do Německa, kde se každá spontánní pomoc musí obšírně plánovat, odborně uskutečňovat a úředně kontrolovat, není tak docela snadné. Už rané křesťanství ovšem vědělo, že útrpnost není jen otázkou individuálního spontánního milodaru. Mnohem víc záleží na dobrovolné pomoci činorodých společenství, která mohou sociální stát předstihnout a ulehčit mu. To nás přijde výhledově laciněji než stále jen čekat na iniciativu státních úřadů. Protože pouze na nás, občanech sociálního státu, záleží jeho další osud i humánní budoucnost naší země.

Důvěra v Boha a uvědomění

Naše země nepotřebuje naléhavě jen více sebedůvěry, nýbrž především více důvěry v Boha. Také a právě ve chvíli, kdy nová evropská ústavní smlouva nepokládá Boha za hodna ani jediné zmínky, jsme okázáni na jeho pomoc. „Bůh žehnej naší zemi“ – tímto zbožným a nadějeplným přáním uzavřel svůj první projev nově zvolený spolkový president Horst Köhler. Bezradné zástupce lidu však přivedl do nemalých rozpaků. Některých se prý nemile dotkl. „Spoléhat v těžkých chvílích na Boha“ možná pro Horsta Köhlera a řadu dalších křesťanů představuje přínosnou osobní zkušenost. Předestírat ji národu či zemi propadající fatalismu se zdá být poněkud scestné, ale nezbytné.

Důvěra v Boha se ze soukromého i veřejného života stále víc vytlačuje. A tak pravidlo „pomož si sám, pak ti pomůže Bůh“ nevede k zodpovědné svépomoci, nýbrž plodí vyznávající egoisty. Když se pak vytrácí i důvěřivá víra v dobrotivou prozřetelnost sociálního státu, k němuž se jako k náhražkovému náboženství upínala sekularizovaná naděje, dostává se legitimita demokracie a tržního hospodářství do povážlivé krize. Jako by formy řádu svobodné společnosti budovaly především na blahobytu. Má svoboda jen tolik ceny, nakolik se materiálně vyplatí? „Cítí-li nějaká kultura, že to s ní jde z kopce, přivolá kněze,“ domníval se kdysi kousavý Karl Kraus. Ale tak daleko jsme ještě nedospěli. Prozatím tu nejde o záchranu celé kultury, nýbrž „jen“ o reformu sociálních zabezpečovacích systémů, o nezaměstnanost, konkurenceschopnost, zadluženost, stárnutí atd., tedy o stále delší soupis „reformní agendy“. Že přitom nejde o čísla, nýbrž o hodnoty, patří ke chvályhodným postřehům a pozdním náhledům nemnoha politiků, kteří se stávají myšlenkovými průkopníky, uvažují-li o historickém pozadí a narazí přitom na osvědčené tradice. Třeba na křesťanské ctnosti: víru, naději a lásku. A přirozeně také na staré dobré ctnosti kardinální: chytrost, spravedlnost, odvahu a míru.

Vrtkavost nedělních kázání politiků nás začíná nudit. Přesyceni macdonaldovskou kulturou politické reformní rétoriky se začínáme ptát: Kdy nás konečně překvapí hodnoty a principy řádu platné napříč dějinami a kulturami? Obyvatelstvo dnes už má dost politických dekoratérů a mistrů proměny. Kde zůstal pokrok, jakými hodnotovými měřítky ho můžeme měřit, jakým směrem nás má vést? Ocitnou-li se pragmatici moci, žongléři zájmů a výpočetní mistři sociální technologie se svou reformní latinou u konce, pomalu se otevře pohled na jednoduché sociálně-etické cíle i na hranice, jež nelze beztrestně překračovat.

Dnes si rádi vzpomeneme na gründerské časy Spolkové republiky. Po národněsocialistické katastrofě byly sýpky církevních hodnot velmi žádané. A řadu let jsme z nich ujídali, až se začaly povážlivě tenčit, zavalené očekáváními stále nových spásonosných hospodářských zázraků a rychlejšího růstu. Proti nim už realistické hlasy křesťanských sociálních etiků (jako Wilfrieda Schreibera, Josepha Höffnera a Arthura F. Utze) nedokázaly obstát. K přebujelosti sociálního státu, který se obtížil sociálními nároky, jež ho teď táhnou ke dnu, bohužel mocně přispěly i křesťanské strany, některé církevní spolky a teologové. Zadlužený stát blahobytu se nemůže odvolávat na křesťanské sociální učení. Protože co mají s tímto učením společného centralismus, nedostatek osobní zodpovědnosti a absence spravedlivého hodnocení výkonu? Sociální spravedlnost u nás musíme definovat znovu, a to podle starých pravidel subsidiarity.

Gründerská generace cítila, že ani sebelépe rozvržený hospodářský a sociální řád nemůže trvat, pokud jeho subjekty morálně upadnou, jednají-li bez míry a korupčně. Hodnotové postoje a mentalitu ovšem nelze změnit či předávat čistě kognitivně. Musejí se smysluplně zakoušet a prakticky uplatňovat. Žijí ze vzorů a zdařilých příkladů. Musejí pramenit v rodině a v náboženských vazbách. Rodiny a církevní společenství tvoří přednostní předpolitický prostor, kde se vytváří osobní vědomí hodnot. Zde se už také uplatňují sociální principy, které jsou pro společenský řád nepostradatelné – totiž solidarita, subsidiarita a obecné blaho. Tím jsme konečně dospěli k jádru křesťanského sociálního učení. Doba vyžaduje, abychom je bez konfesně-filosofického puntičkářství připomněli. Řada církevních rad vydává tvrdošíjně tiskoviny, které společenský pluralismus spíš odrážejí, než aby ho ovlivňovaly. A řada politiků církev poslouchá jen tehdy, potvrzuje-li jejich vlastní názor. Proto je nejvyšší čas, aby se křesťané znovu rozpomněli na své hodnoty a síly, protože ty jsou pro zdárné soužití ve společnosti, ekonomice a státu nepostradatelné.

Wolfgang Ockenfels


Z německého originálu „Sozialpolitik auf der Grundlage des christlichen Menschenbildes. Subsidiarität, Familienpolitik und Neubelebung christlicher Caritas“ přeložila Veronika Dudková.

Uverejnené s láskavým súhlasom www.obcinst.cz

  viac hodnôt...
   neferankh 15-09-2005 7:29
  RE: viac hodnôt...
   PeterS 15-09-2005 11:31
  RE: viac hodnôt...
   neferankh 15-09-2005 22:36
  RE: viac hodnôt...
   Dewey 16-09-2005 12:08
  RE: viac hodnôt...
   neferankh 17-09-2005 15:07
  RE: viac hodnôt...
   Dewey 23-09-2005 8:07
  RE: viac hodnôt...
   neferankh 27-09-2005 9:53
  RE: viac hodnôt...
   neferankh 27-09-2005 9:55
  RE: viac hodnôt...
   tato 17-09-2005 16:05
  RE: viac hodnôt...
   Dewey 23-09-2005 8:01
  RE: viac hodnôt...
   tato 23-09-2005 20:41
  RE: viac hodnôt...
   Peter Surda 20-09-2005 18:01
  RE: viac hodnôt...
   neferankh 22-09-2005 17:46
  Fajn článok
   Ledy 15-09-2005 22:30
  RE: Fajn článok
   PeterS 16-09-2005 0:24
  RE: Fajn článok
   Lukas Krivosik 16-09-2005 0:33
  RE: Fajn článok
   neferankh 16-09-2005 7:13
  RE: Fajn článok
   Ledy 16-09-2005 8:59
  RE: Fajn článok
   Peter Šurda 20-09-2005 18:09
  RE: Fajn článok
   Dewey 23-09-2005 7:57
  RE: fajn clanok
   neferankh 15-09-2005 22:39
  RE: fajn clanok
   Ledy 15-09-2005 22:48
  RE: fajn clanok
   neferankh 15-09-2005 22:53
  RE: fajn clanok
   neferankh 15-09-2005 22:56
  RE: fajn clanok
   Ledy 15-09-2005 23:09
  RE: fajn clanok
   neferankh 15-09-2005 23:52
  RE: fajn clanok
   Ledy 16-09-2005 0:13
  RE: fajn clanok
   neferankh 16-09-2005 0:22
  RE: fajn clanok
   neferankh 16-09-2005 0:27
  RE: fajn clanok
   Ledy 16-09-2005 8:57
  RE: fajn clanok
   neferankh 17-09-2005 15:17
  Nerozumim.
   Zolo 15-09-2005 23:06
  RE: Nerozumim.
   Ledy 15-09-2005 23:11
  RE: Nerozumim.
   neferankh 15-09-2005 23:22
  RE: Nerozumim.
   Ledy 15-09-2005 23:27
  RE: Nerozumim.
   neferankh 15-09-2005 23:39
  RE: Nerozumim.
   neferankh 15-09-2005 23:43
  RE: Nerozumim.
   Abendland 16-09-2005 15:25
  RE: Nerozumim.
   Abendland 16-09-2005 15:27
  RE: Nerozumim.
   Zolo 16-09-2005 17:18
  STOP
   Firstborn 17-09-2005 11:22
  Popletene myslienky
   LIBERTARIAN 19-09-2005 15:47
  RE: Popletene myslienky
   LIBERTARIAN 20-09-2005 12:01
  RE: Popletene myslienky
   neferankh 22-09-2005 17:54

   

 

Slobodný trh

Na Slovensku čelíme výzve, ktorá je veľkou prekážkou prosperite. Touto bariérou sú mýty a legendy, častejšie však elementárna neznalosť fungovania trhovej ekonomiky, ktoré sú zakorenené hlboko v nás. Stvoriteľ pritom urobil človeka na svoj obraz, daroval mu svet a moc pretvárať ho podľa svojich potrieb. Je to podnikavosť, ktorá drsný nehostinný svet pretvára na znesiteľné miesto pre život. Bohaté národy sú také, ktoré podnikavosť, túto tvorivú moc, stimulujú. Chudobné národy podnikavosť pochovávajú pod tonou dobre mienených regulácii a zodpovednosť za svoj život hádžu na štát. Sme presvedčení, že Slovensko potrebuje viac zodpovednosti za svoj osud a viac ľudskej podnikavosti. Len na tomto základe môže byť založená prosperita nás všetkých.

Tiráž

Názov

Kontakt Šéfredaktor Redakcia Editor Vydavateľ Zakladateľ

Ďalšie odkazy

Newsletter

Ak chcete byť informovaný o zaujímavých novinkách na Pravom Spektre, vyplňte Vašu e-mailovú adresu. (frekvencia cca. 1 správa za mesiac)
 

 
Copyright © 2001-2017 Pravé Spektrum, občianske združenie
Stránka používa redakčný a publikačný systém Metafox od Platon Group
Webdizajn: amneziak