ISSN 1335-8715

02-09-2005   David Ravic   Ideológia   verzia pre tlač

Okcidentalismus: „Som z toho volaký zmetěný“

Tak tato slavná věta majora Terazkyho z Černých baronů, byla mojí bezprostřední reakcí po té, co jsem dočetl knihu Okcidentalismus od Iana Buruma a Avishaie Margalita. Cílem této knihy je ukázat západní civilizaci očima jeho nepřátel, jak stojí v podtitulu.

Co je vlastně Západ?

Základním problémem oné knihy, kromě vysokých ambicí, které mají být vyplněny v rozsahu maximálně 50 normostran textu, je neznalost oběti.

Kriminalistickou terminologií řečeno, detektivové, Burma s Margalitou se snaží vystopovat podezřelé a vztahy mezi nimi, nicméně skoro nic neříkají či nevědí (?) o Západu, o západní civilizaci. Jestliže však neznám oběť a její pohnutky konání nemohu ani přesně vědět motivy podezřelých. Či přesněji řečeno i když pohnutky podezřelých budu analyzovat v podstatě správně: hněv a závist, jak autoři v celku oprávněně tvrdí např. na str.29, bude to jen část celé situace.

A dokonce se mi může stát, že některé kritiky modernity, která není nutně a vždy prozápadní, označím za protizápadní. A tak konzervativní anglický básník T.S.Eliot se ocitá na jedné straně barikády spolu s Rudými Kméry, Talibanem a japonskými Kamikadze. Neboť ti všichni jsou okcidentalisté, tedy v terminologii autorů pro českého čtenáře tak nezvyklé, odpůrci západu. Položme si však základní otázku, kterou autoři textu obešli a tím se dopustili kriminalistického vaux pasu: Co je onen Západ? Pokud pochopíme co je západní civilizace, pak pochopíme kdo jsou jeho nepřátelé.

…Pouze v křesťanském světě Bůh a césar existovali ve státě společně…Během celého křesťanského historie se v téměř všech zemích církev a stát rozvíjely vedle sebe jako samostatné instituce…naopak v muslimském světě… Stát byl církví a církev byla státem a Bůh byl hlavou obou a Porokem jako svým pozemským zástupcem

Tak vidí základní rozdíl mezi muslimským světem a křesťanským Bernard Lewis, Obdobně Irving Babbitt…Jsme poučeni zejména křesťanskou zkušeností s jejím velkým novým principem, jejž vnesla do západního světa, totiž principem oddělení světské a duchovní moci…i se všemi důsledky…zvláště pak ideou individuální svobody…

Stejnou myšlenku pak najdeme u Samuela P. Huntingtona v jeho knize Střet civilizací. I Když Huntignton tvrdí, že něco obdobného jako dělbu mocí nalezneme u hinduistů a Babbitt nachází obdobné myšlenky u Konfucia, jsem přesvědčen, že jestliže je v něčem západ exkluzivní pak právě v myšlence oddělení moci světské a duchovní. Toto oddělení má však hlubší kořeny než pouze křesťanství, které z něj učinilo univerzální princip naší civilizace.

V Herodatových Dějinách, vystupují sice různé národy, ale i zde nalezneme pro Řeky klasické rozdělení světa na Řeky a Barbary (Tento řecký termín Barbaři, je použit v knize na str. 127, aniž by se autoři obtěžovali vysvětlit proč a jak ho Řekové používali).

Barbarové však nejsou těmi co snad neumí jíst příborem a pojídají syrové maso rukama, vždyť Herodotos k nim řadí i Egypťany a sám uznává délku a šířku jejich kultury. Barbaři jsou ti co neuznávají řecké bohy a sami se za bohy ve své bezbožnosti vydávají jak učinil např. perský král Xerxes. Barbar je tedy ten kdo nectí řecké bohy a sám podlehl pýše (hybris) tím, že sám sebe vydává za Boha. Tato pýcha nerozum pak končí pro dotyčného pádem, neboť žárliví bohové nesnesou pýchu a vychloubání. Tento princip aplikovaný na řeckou obec je pak skvěle rozvinut v Sofoklově hře Antigona.

Pro staré Řeky by tak Muhammad, nebyl žádným prorokem, ale obyčejným barbarem, který si dovoluje stavět se na místo bohů a tím podlehl pýše (hybris). Jak těžké je tento princip oddělení mocí udržet ukazuje fakt, že Alexandr Veliký se po dobytí Egypta nechal prohlásit egyptským Bohem a ti Řekové, kteří to neakceptovali zaplatili za to životem. Hybris Alexandroví zaslepilo srdce a mysl.

Dva principy: moc světská a moc duchovní

Oddělení těchto dvou principů však neznamená, že víra je soukromou věcí a politika věcí veřejnou jak se mylně domnívají autoři Okcidentalismu (str.150), to je zřejmě omyl obou autorů. Naopak náboženství je veřejnou věcí, která tvoří základ společenského předpolitického porozumění. Jak říká Alexis de Tocqueville, nakonec snad jediný „hrdina“ a pozitivně vnímaný myslitel v knize obou autorů, o anglosasech říká…

Nesmíme nikdy zapomínat, že to bylo náboženství, co dalo vznik anglo-americké společnosti…Křesťanství si tedy zachovalo značnou moc nad duchem Američanů…jako náboženství, jemuž se věří bez diskuse..Pokud jde o mne, nevěřím, že by člověk mohl unést současně úplnou náboženskou nezávislost a plnou svobodu politickou, jsem nakloněn domněnce, že člověk, který nemá víru, musí nutně otročit, a ten, kdo je svobodný, musí věřit…

Alexis de Tocqueville, kterého Buruma a Margalit poněkud neúplně považují pouze za liberála (str.76), ukazuje na důležitost víry pro svobodu a podstatu náboženství pro politický chod anglosaského světa. Náboženství je pak pro Alexis de Tocqueville taktéž regulátorem lidských tužeb, které jinak neznají hranic.

Západní civilizace, tedy neznamená civilizaci bez boha či zákony vzniklé pouze jakousi logickou úvahou v bezbožnosti. Naopak, náboženství je garantem svobody a svoboda není možná bez Boha. Ale právě proto, že jsme nedokonalí lidé, netvoříme obec boží, ale obec lidskou, která se tou boží inspiruje a snaží se jí v naší nedokonalé časnosti napodobit (sv.Augustin). Právě tato dělba mocí je základem antiutopické povahy západu (str.94) jak o ní mluví autoři.

Porušení této rovnováhy mezi politickým a náboženským ať na jednu či druhou stranu vede ke strašlivé moderní gnosi (Eric Voegelin), která v důsledku vede k totalitnímu systému, kdy se jedinec staví na místo Boha a tvrdí, že se schopen poznat cele pravdu života, ať mu je pramenem jeho vlastní pyšný rozum (osvícenectví, sofisté) či se považuje za proroka, vůdce který jediný odhaluje pravdu díky novověké ideologii (národní socialismus, marxismus, atd.)

V této definici je pojem Okcident dle Rio Praisnera právě světem moderního člověka bez Boha, za kterého se vydává. Termín okcidentalismus Burmy a Margalita by pak s Praisnerovým mohl být ve shodě, kdyby pochopili, co je a není západ a kdo jsou jeho skuteční nepřátelé. Protože onen Praisnerem zmiňovaný gnostický a bezbožný Okcident, vzniká už v 12. a 13. století v různých křesťanských herezí, které jsou přesvědčeny, že ráj na zemi je možno dosáhnout již nyní. (Eric Voegelin). A tak mezi tyto nebezpečné heretiky můžeme počítat i husity a jejich víru v konečný příchod Krista, a v tomto smyslu není v motivaci Jana Žižky a Bin Ládina velký rozdíl, neboť oba se považují za ozbrojenou paži Boha.

Francouzská revoluce: přínosný začátek modernity?

Jestliže tedy akceptujeme to, že západ je všude tam, kde je ve společnosti udržována křehká rovnováha mezi mocí světskou a duchovní, pak příchod Francouzské revoluce je příchodem režimu, který tuto rovnováhu ničí, či lépe řečeno již předrevoluční absolutistický starý režim ji neměl a revoluce tuto nedostatečnost jen zvýraznila. Francouzská revoluce říká v předmluvě knihy Martina Hály…rázně nastolila agendu západní modernity – racionalismus, sekularismus, kapitalismus a vládu zákona. Tyto principy navíc považovala za univerzální…(str.12)

Takový výrok je nejen zmatený a mylný, ale zároveň zavádějící. Francouzská revoluce nepřináší jistě nic jako kapitalismus…revoluce do značné míry čerpala sílu ze snahy…zastavit proces modernizace…Hospodářské a společenské změny se daly do pohybu až poté, co zmizela jak revoluce, tak vojenský stát, který v jejím důsledku vznikl…uvádí Schama ve své knize věnující se Francouzské revoluci (str.211, Simon Schéma, Občané, Prostor, Praha, 2004)

Naopak, přináší druh regulace jen z jiného titulu než předrevoluční režim, určitě pak nepřináší vládu zákona, pouze vymění tyranii absolutního vládce jednoho systému (krále) za jiného absolutního vládce (výbor dobré vůle, později císař). Zde, samozřejmě, nemůžeme vyčítat autorům knihy, že českou předmluvu psal někdo, kdo očividně nečetl Starý režim a revoluce, od Alexis de Tocqueville či Občany od Simona Schamy, ale již tento úvod ukazuje, že v knize se operuje se jmény a pojmy, které i sami autoři mají často až z „druhé“ či „třetí ruky“.

Francouzská revoluce tedy přináší první pokus (jakobínský) o realizaci moderní utopie politickými prostředky. Tento pokus vzešel z hněvu a z teorie spiknutí, kdy třídou, která se spikla, je šlechta. Princip konání modernistických politických utopistů bude vždy stejný, ať jimi budou komunisté nebo národní socialisté. Hněv se bude pouze vybíjet na jinou společenskou skupinu (židé, kapitalisté, vesničtí kulaci atd.) a vedoucí úlohu budou hrát také jiné skupiny (dělnická třída, árijci, obyčejní rolníci).

Nic dobrého z této směsi nemůže vzejít, jak věděl Edmund Burke, a je to směs stejně antizápadní jako byl Xerxes či jeho otec Dareios. Princip je stále stejný Vůdce(vůdcové)=Bůh(bohové) a masy=otroci jeho vůle. Nakonec proto, jak ukazuje kniha, (str.167) jsou „hrdiny“ středního východu Robespierre, Mussolini, nacisté a komunisté. Není to však otázka štěstí či neštěstí, jak se autoři domnívají, je to otázka spříznění základního principu, jak jsem jej osvětlil výše. Jedni okcidentalisté (Hegel,Kant, Heidegger,Marx, Rousseau atd.), obyvatelé Praisnerova moderního Okcidentu, se stali vzory pro nemoderní okcidentalisty východu.

Být ve sporu s těmito moderními okcidentalisty vlastně znamená bránit západ, tak to děla T.S.Eliot, Edmund Burka, Alexis de Tocqueville, a další konzervativci. Být nemoderním zastáncem vesnice oproti pyšnému (hybris) městu, jakým např. byl básník Jakub Deml, ze mne nedělá protizápadní živel. I město (obec) ve svém středu může přece mít kostel či akropoli, pokud je však zpité pýchou rozumu, je nerozumné s ním souhlasit.

Zdá se však, že této dělbě mocí autoři Okcidentalismu prostě nerozumí. Chápou důsledky monopolu politické moci (str.173), ale nechápou proč vzniká tento monopol. Naopak, z kontextu, ve kterém termín okcidentalismus definují, chápou západ jako výsledek osvíceneckého projektu, který dal základ sekularismu a jeho liberálním výhonkům (str.22). Proto jsou také přesvědčení že moderní západ je spojen s optimistickými vizemi budoucnosti, sekularismem, vědeckými objevy a lidskými právy a že tento západ je třeba hájit (str.167). Takto by jsme však pouze hájili jeden typ moderní gnose proti gnosi starých barbarů.

Národní obrození jako proces k antimodernitě?

Proto také autoři jako možný zdroj okcidentalismu chápou romantismus (str.100 až 121). Podle mého názoru je viděn romantismus příliš jednostranně. Vždyť přední knihou, která měla vliv na romantickou estetiku 19. století, byl Burkuv spis Filozofické zkoumání o původu našich idejí vznešena a krásna (1757) a Burke to byl, kdo odhalil rozdíl mezi Francouzskou revolucí, kterou odsuzoval, a Americkou, kterou podporoval. Kdyby jsme Edmunda Burka podezřívali z antizápadnictví, pak již žádný západ nemůže existovat.

Stejně tak nelze automaticky spojovat Fichteho a Herdera, jakoby hlásali totéž (str.170), jak ukazuje Miloslav Bednář, mezi oběma mysliteli je značný rozdíl, který vede k různým interpretacím toho, jak se k sobě a mezi sebou mají národy chovat. Fichte je pro německou národní výjimečnost, která později vede k myšlence německé nadřazenosti a principu vůdcovství, jak ho v knize správně uveden (str.115). Herder naopak nic takového neformuluje a mluví o dobrovolné spolupráci národů. Takových zkratek a zjednodušení však u Burmy a Margalita najdeme více. A kdybychom jejich zkratky brali vážně, pak by národní obrození bylo součástí antizápadního cítění a naopak ochota splynout v racionalistické vizi státního rakušanství známkou moderního myšlení.

Metoda BLECHY

Nevyjasněnost nebo neúplnost pozic autorů k Francouzské revoluci a neúplnost znalostí ohledně romantismu mne vede k závěru, že kniha je bohužel v oblastech, kde autoři nejsou na své domovské půdě, značně povrchní a zkratkovitá. Ukazuje, že především Margalit jako filozof odvedl poměrně mizernou práci. Kniha mi spíše připomíná několik poslepovaných přednášek, které autoři vydali, aniž by si v textech byli vědomi zjednodušování. To je vynuceno zároveň i délkou textu k danému tématu.

Metodologie obou autorů mi nejvíce připomíná skákání blechy: HOP, a jsme v Rusku 19.století, HOP a jsme u Ronalda Regana jako manichejského myslitele s jeho pojmem „Řiše zla“, HOP a jsme v Japonsku za 2. světové války. Metoda je bleší a výsledky tomu odpovídají, čtenáři, který je zvyklý na seriozní přístup, knížka „pije krev“.

Kdyby mělo být téma seriózně zpracováno v plné šíři jak si zaslouží, pak by předpokládalo širší znalosti, delší text a především více pozornosti, tak kniha působí, že je „šita horkou jehlou“. Přesto v ní najdeme několik zajímavých podnětů, např. problematika ženy z hlediska islamistů (str.151 až 157) či mapování bezvýsledných pokusů o modernizaci východní společnosti změnou oblečení a zaváděním moderní vědy a sekularismu (Alexandr Veliký, Reza Pahlaví, Atatürk). Zde by bylo na neúspěchy těchto pokusů nejlépe odcitovat Huntingtona…skutečnost, že si příslušníci nezápadních kultur mohou pochutnat na Big Macu, ještě neznamená, že by přijímali i (Magnu) Chartu

A uznat Magnu Chartu, znamená vzdát se barbarské představy, že lze politickými prostředky zavést ráj na zemi. Ve svém konečném důsledku tedy vzdát se Muhammada, okcidentálního ateismu, marxismu, národního socialismus či kterékoliv další hereze a přijmout Ježíše Krista jako živého Boha (Rio Preisner). Protože, člověk je nedokonalý, touží po dokonalosti BOHU a pokud nenajde skutečné naplnění této touhy, pak se vrhne na nebezpečné náhražky, jež vedou k oněm utopiím (Vladimír Čermák).

To také znamená vzdát se představy liberální demokracie jako založené na sekularismu, ale naopak založené na křesťanství, jak ukazuje Alexis de Tocqueville, a její světské zákony pak mají svůj základ v jistém typu náboženství: křesťanství.

Jde o souboj idejí jak říkají správně autoři Okcidentalismu (str.172) a tento souboj skutečně je mimo hranice národů, etnik a odehrává se především v našich srdcích a hlavách. Problém knihy autorů je, že o oněch idejích, s kterými se bojuje, toho moc neví, ví JAK se s nimi bojuje a KDO s nimi bojuje, neví ale PROČ, a tak často uvíznou na povrchu.

Pikantnost na konec: bleší výuka na VŠ

Zde si na závěr dovolím krátkou poznámku ohledně současného vysokoškolského vzdělávání v oblastí společenských oborů. Bohužel, současná vzdělávání nejvíce připomíná masový odchov čili „drůbežárnu“. Školy dostávají dotace „na hlavu“, a tomu přizpůsobují počet přijatých, a tím i typ vzdělávání a zkoušek.

Základem sokratovského vzdělávání je výuka ke ctnosti, diskuse a chápání, osobní kontakt učitele a žáka. V současnosti jde o seminární práce a písemné testy. Studenti tak nejsou schopni diskutovat a myslet v souvislostech: nikdo je to neučí. Univerzity samozřejmě své formy výuky do značné míry přizpůsobují společenské poptávce či přesněji poptávce ministerstva školství, která je plátcem. Výsledkem pak je ona „masovost“ vedoucí nikoliv k exkluzivnímu poznání, ale k systému testů z autoškoly.

Přesně do takového typu výuky zapadá kniha Okcidentalismus se svojí „bleší metodou“. Je výsledným produktem takového vzdělávání. Kdy citační index jako míra úspěchu vede k dělení na co nejvíce malých bleších skoků a kdy plná posluchárna studentů vede k testům s odpověďmi za a) b) c).

Mašinérie moderní univerzity vede k bleším výkonům, což není fenomén pouze český, ale celozápadní, jak ukazuje Roger Scruton ve své eseji Idea univerzity, kdy o jednom oboru studovaném na britské VŠ říká…Označovat tuto směsici diagramů, účetnictví, morálních kázání a burzovních triků za vzdělání je zneužíváním toho slova…

Z vlastní krátké zkušenosti výuky na české VŠ mohu pouze říci, že bohužel tak tomu je a ve věku „masovosti“ si nejsem jist, zda jsme schopni tomuto vítězství Blech čelit. Politické myšlení se asi stáhne mimo univerzitní půdu a bude se odehrávat jinde a jinak.

David Ravic


Okcidentalismus: západ očima nepřátel, autoři: Iana Buruma, Avishai Margalit, vydalo nakladatelství Lidové Noviny, 2005, 180 stran, doporučená cena 199 Kč, náklad neuveden

Diskusia k článku Okcidentalismus: „Som z toho volaký zmetěný“ zatiaľ neobsahuje žiadne príspevky.

 

Ideológia

Pri slove „ideológia“ mnohým z nás zídu na um časy nedávno minulé a masy, ktoré pochodujú pod jednoduchými heslami. No ideológia je istým súborom vnútorne kompatibilných názorov, bez ktorých sa politika nezaobíde. Pravé Spektrum má ambíciu diskutovať v tejto rubrike o myšlienkovom pozadí politickej pravice. Aký je vzťah klasického liberalizmu a kresťanského konzervativizmu? Koľko Boha, patriotizmu a trhu treba k namiešaniu pravicového kokteilu, príťažlivého pre ľudí? Kto boli myšlienkoví otcovia smeru, ku ktorému sa hlásime? Táto rubrika je však venovaná aj filozofom a intelektuálom všeobecne. Čo zahŕňa prirodzene aj výmenu názorov s teoretikmi protistrany.

Tiráž

Názov

Kontakt Šéfredaktor Redakcia Editor Vydavateľ Zakladateľ

Ďalšie odkazy

Newsletter

Ak chcete byť informovaný o zaujímavých novinkách na Pravom Spektre, vyplňte Vašu e-mailovú adresu. (frekvencia cca. 1 správa za mesiac)
 

 
Copyright © 2001-2017 Pravé Spektrum, občianske združenie
Stránka používa redakčný a publikačný systém Metafox od Platon Group
Webdizajn: amneziak