ISSN 1335-8715

05-04-2005   Imrich Gazda   Slobodný trh   verzia pre tlač

Náhľad na sociálne učenie Jána Pavla II.

Po smrti Jána Pavla II. sa stala zaujímavá vec. Fidel Castro, jeho priznaný obdivovateľ Róbert Fico a predseda KSS Jozef Ševc si samozrejme museli aj pri tejto príležitosti nechutne prihriať svoju antikapitalistickú polievočku. Aké boli skutočné názory Karola Wojtylu na ekonomiku? Aké sociálne učenie presadzoval?

Pridať nový príspevok

vyborny text
autor: Lukas Krivosik
pridané: 05-04-2005 18:18


Sam som mal v umysle napisat nieco take, ked som pocul tie do neba volajuce bezocive klamstva Roberta Fica.

To socialne ucenie papeza Jana Pavla II. je OK. Prave, ked som cital CA dostal som napad robit pre .tyzden tu seriu o velkych podnikateloch. Uz coskoro sa k Rockefellerovi pripoji Ray Kroc. Tito ludia vo svojom praktickom zivote vyjadrovali to, co je chrbticou CA. Aj ked samozrejme neboli to svatci ani neboli bezchybny.

Robert Fico by si tie encykliky mal poriadne nastudovat a menej tliapat.

Odisiel skoro.
autor: Zolo
pridané: 05-04-2005 18:52


Zial Svaty Otec nas opustil predtym, ako stacil premiestnit Fica do pozicie obracaca hamburgerov v organizacii, ktoru zalozil svaty Kroc. Predpokladam, ze by pre Fica vybral chram, ktory bol v minulosti pohanskou modlitebnou nazvanou Mliecny Bar. Inymi slovami, Svaty Otec mal priatelov (aj nepriatelov) vsade. Nikto nan nema monopol.
RE: Odisiel skoro.
autor: PeterS
pridané: 06-04-2005 2:15


Mozno by bolo lepsie, keby sa este predtym stretol s biskupom Balazom a dohodli sa na konecnej, stvrtej, verzii jeho vypovede ohladom triptichu.
Priamejsie by bolo najprv poupratovat vo vlastnom kosiari a ked zvysi cas, kuknut sa k ateistom. Ci naopak je to vecsi adrenalin pre mladych odriekajucich si veriacich?
Ani sa nedivim, pri tolkej frustracii, to musi byt konecne nejaka ulava predstavit si, ako pan Wojtila slovne zauskuje, alebo zahrmi z kanclu na nejakeho socialistickeho bezverca. Taki socialista by sa mohol miesto solneho stlpu rovno premenit na bronzovu sochu V.I.Lenina.

RE: Odisiel skoro.
autor: vik
pridané: 13-04-2005 22:16


Cynizmy bez pointy... Naco sa takto vyburujes?
RE: Odisiel skoro.
autor: PeterS
pridané: 15-04-2005 10:35


Ja? Ten predomnou zacal spajat Fica s papezom a sa teda zacal vyburovat. Ja som sa vyburil, aby som ukazal, ze je pokrytecke sa vyburovat, ak nemam upratane doma. Myslim, ze chapajuci citatel sa vie vzit trosku do tej hry diskusie a nie len zalapavat po dychu, ked sa jeho ikony trosku zaciernia.
Castym opakovanim istych tvrdeni sa moze vytvorit v mozgu priamy neuronovy spoj, napr. papez - kritika - utok. Takyto neuronovy spoj sam dokaze generovat realitu na obhajenie tohoto spojenia a sucasne funguje skoro ako reflex...
BTW, mate pocit, ze sa vypovede maju menit?

RE: Odisiel skoro.
autor: vik
pridané: 15-04-2005 20:37


Aký útok, veď to naozaj nemá pointu
...
autor: Peter Frišo
pridané: 07-04-2005 12:48


Pochybujem, že by sv.Otca zvlášť nejak zaujímal Róbert Fico... Čo ho zaujímalo primárne je človek a na tom je aj založená CA
joooj gazdicko
autor: grcator
pridané: 09-04-2005 17:27


papezove vyroky, ako vsetky cirkevne zlataniny bibliou pocnuc mozno interpretovat tooolkymi sposobmi, ze uz TGM v jednom prejave na margo Jezisovho postoja "na strane chudobnych a utlacanych" vyhlasil ze "Jezis bol socialista"... ale snazit sa bonmotmi o tom ako "ateizmus priniesol subjektivitu spolocnosti" ze cirkev je vlastne individualisticka a ateizmus (=vsetci neveriaci psi, Vy to nerozlisujete, presne ako Lenin nerozlisoval socdemakov od bielogvardejcov) kolektivisticky, to je teda silne kafe, doplnene este "povinnostou hladat boha" - a to vravi chlapec studujuci dejiny institucie ktora vytvorila najvacsie kolektivne hysterie v dejinach ktore by (aj s povinnostou hladat boha vynutenou na lamacom kolese) opakovala zasa len co by nejakym nedopatrenim dostala viac moci
Pochvala
autor: Peter Surda
e-mail: shurdeek@routehat.org
pridané: 12-04-2005 16:34


Clanok sa mi velmi pacil, je na nom dobre vidiet, ze kritika socializmu sa da robit aj na vecnej urovni a prave spektrum zostava kvalitnym. O papezovom socialnom uceni som doteraz nic nevedel, ale ked to fakt tak napisal, tak si u mna splhol. Aj ako ateista si v uvedenych citatoch dokazem najst to svoje: individualizmus, zodpovednost, efektivitu a sebazdokonalovanie. Jeho nastupca sa bude veru musiet riadne obracat, ked bude chciet pokracovat v jeho slapajach.

Mam len vyhradu voci kritike ateizmu. Myslim si, ze o kvalitach cloveka nevypoveda jeho nabozenstvo, ale jeho ciny.

S pozdravom,
Peter

RE: Pochvala
autor: Dewey
pridané: 13-04-2005 11:34


Ja som tiez nemal prilezitost sa s encyklikami zoznamit. V novom Trende je vsak miesto editorialu citacia z encykliky Centesimus annus. Myslim, ze to je dostatocnou odpovedou aj pre na papeza sa odkazujucich socialistov, ale rovnako aj konzervativcov podavajucich si ruky s anarchokapitalizmom. Odvolava sa sice na jednom mieste na "spolocne dobro", ale budiz mu v kontexte odpusteny tento "prehresok".
Papez versus veriaci
autor: LIBERTARIAN
pridané: 15-04-2005 8:07


Ano, tento papez bol hodne nadpriemerny, a zrejme ho ocenuju nielen veriaci, ale aj ateisti. Skutocnu hlbku a spravnost jeho nazorov vsak –mozno- viac ocenuju prave ateisti. Pre mnohych veriacich je skor modlou , vhodnou do domaceho oltarika. K tomuto nazoru ma doviedol aj clanok pana Frisa o „kulturnej revolucii“. V nom predniesol nazory, na ktore som nasledne odpovedal toto (moj text) :

“Autor: LIBERTARIAN
Predmet: RE: otazky P. Frisovi
Dátum: 13-04-2005 10:01

„ A idey tejto revolucie urcite nevznikli v Rakusku ani v Spanielsku, podobne ako revolucne myslienky a nesirili ich katolici, ale najprv rozne hereticke sekty, potom jedna z nich nadobudla moc - protestanti a potom ich uz sirili rozni deisti az nakoniec ateisti.“

Som sokovany z tvojich nazorov. Pred par dnami zomrel papez, na kazdom kroku sa stretavam s ospevovanim jeho nekonecnych dobrych vlastnosti, a teraz sa docitam z tvojich slov, ze PROTESTANTI su skodliva sekta !!! A prave tento posledny papez za svoj dolezity zivotny ciel si dal / a ciastocne splnil / zblizenie a zjednotenie katolikov s inymi cirkvami, hlavne s protestantami. Zda sa mi, ze pre niektorych katolikov je ich zosnuly milovany papez iba ikonou pre modlenie, ale duch jeho nazorov im je CUDZY !!!

Moje obavy, ze ospevovanie papeza je skor duchovnou gymnastikou nez stotoznenim sa z jeho (papezovymi ) nazormi ! ! !


Taktiez vseobecne rozsirena nenavist k Zidom medzi (aj) slovenskymi katolikmi nie je v sulade s papezovymi nazormi a postojmi. Ako by sa zomrely papez postavil k obhajobe prveho Slovenskeho statu niektorymi slovenskymi cirkevnymi hodnostarmi ? ? ?

RE: Papez versus veriaci
autor: Miso
pridané: 17-04-2005 14:28


"A prave tento posledny papez za svoj dolezity zivotny ciel si dal / a ciastocne splnil / zblizenie a zjednotenie katolikov s inymi cirkvami, hlavne s protestantami"

Pozor - ekumenizmus nie je snaha o zjednotenie, ale o najdenie porozumenia medzi jednotlivymi cirkvami, vzhladom na ponaucenie z historie. Cize - nemam taku vieru ako ty, verim, ze ta moja je spravna, a prave preto ta respektujem.
Niektori si totiz ekumenzimus vykladaju ako snahu o zjednotenie vsetkych krestanskych cirkvii, popripade aj inych nabozenstiev. Casto argumentuju potrebou boja proti spol. nepriatelovi.. A to by nebolo nabozenstvo, ale zlatanina vytahujuca si nieco pekne z kazdeho. A znamenalo by to (myslim si) koniec takejto cirkvi.

"Taktiez vseobecne rozsirena nenavist k Zidom medzi (aj) slovenskymi katolikmi nie je v sulade s papezovymi nazormi a postojmi."

Neviem ci je toto rozsireny postoj - nenavist - medzi SKUTOCNE VERIACIMI SVK katolikmi, momentalne je skor v kurze nenavist voci Zidom z lavej strany pol. spektra a roznych konspiracnych teoretikov.

S pozdravom
Miso

RE: Papez versus veriaci
autor: Robo
e-mail: robovicen@inmail.sk
pridané: 04-07-2005 23:30


Ekumenizmus sa mi javi ako pekna hlupost uz z jadra veci. Kazde nabozenstvo a najme krestanstvo je vo svojej podstate vylucne. Myslim tym to, ze
kazde konvencne nabozenstvo je zalozene na tom, ze len ono je nositelom "neposkvrnenej" pravdy. Tym padom popiera pravdivost ostatnych nabozenstiev. Ak by to tak nebolo, napr. krestanstvo ako take by vo svojom evolucnom vyvoji neprezilo napory roznych inych uceni a siekt.
Preto sa aj v historii nabozenstva, ako kulturneho fenomenu objavuju nasilne konflikty medzi jedotlivymi jeho formami. Nabozenstva su vo svojej podstate neznasanlive k sebe navzajom a k vsetkemu co odporuje ich uceniu (aj ked je to zalozene na racionalnych argumentoch).
Vylucnost nabozenstva (tu asi rimsko-katolickeho)dokazujes vlastnymi slovami ked hovoris o ekumenizme, citujem : "nemam taku vieru ako ty, VERIM, ZE TA MOJA JE SPRAVNA, a prave preto ta respektujem. Tato veta je sama o sebe rosporuplna. Ako mozes niekoho respektovat a popri tom popierat pravdivost toho v co veri? Ty to este davas do pricinnej suvislosti tvojim "a prave preto", to je uz fakt nezmysel.
Myslim ze slovno respektovat tu nieje na mieste. Ja by som ho velmy opatrne nahradil slovom tolerovat, alebo lepsie neutocit ci ignorovat. Takze logicky zaver by znel: Nemam taku vieru ako ty a verim ze ta moja je ta spravna, napriek tomu nebudem k tebe neznasanlivy ale budem ta tolerovat.

RE: Papez versus veriaci
autor: Peter Frišo
pridané: 19-04-2005 16:14


no a na takéto táraniny mám ešte korektne argumentovať, aspoň keby si do reakcia na mňa nepchal nenávisť k židom :(
Jiná zpráva o Janu Pavlu II.
autor: jl
pridané: 19-04-2005 20:39


Jiná zpráva o Janu Pavlu II.
Autor: Jindřich Lacina - 11.04.2005 - verze pro tisk

Je obtížné nalézt v mediální kanonádě na počest zemřelého papeže Jana Pavla II. něco, co by se byť vzdáleně podobalo objektivnímu hodnocení. Média se soustřeďují na pompu a mystičnost vatikánského pohřebního obřadu a nepřinášejí kromě obecných frází téměř nic o skutečné roli Jana Pavla II. v moderní historii. Politické otázky, kolující v souvislosti se 27letým pontifikátem Karla Josefa Wojtyly, jsou většinou ignorovány.

Římskokatolická církev je pilířem politické reakce po mnoho století, nejdříve jako základna feudálního uspořádání společnosti, když se stavěla proti jakékoli reformaci, a později jako základna buržoazního společenského zřízení. Bez ohledu na jakékoli lidské kvality člověka, který setrvává na jejím vrcholu, je podstata a společenská role katolické církve vrcholně politická. V osobě Jana Pavla II. nalezl papežský úřad osobu, která spojovala hluboce reakcionářské názory - jak na politiku, tak náboženství - s neobyčejnou politickou a přímo diplomatickou dovedností v jednání s jak kapitalistickými státy, tak bolševickými režimy.

Karel Josef Wojtyla se narodil 18. května 1920 ve městě Wadovice v Polsku jako syn bývalého důstojníka rakouskouherské armády. Ve věku devíti let mu zemřela matka; a jeho otec, když mu bylo 21. Poté v Krakově studoval filozofii a literaturu a zabýval se divadlem. Během fašistické okupace Polska se rozhodl pro kněžskou dráhu a v roce 1942 vstoupil do podzemního semináře krakovské arcidiecéze a zároveň pracoval jako dělník v kamenolomu. Na kněze byl vysvěcen 1. listopadu 1946 a následující dva roky strávil v Římě, kde dosáhl doktorátu v teologii a mystice. Po dokončení studií začal v roce 1954 v Lublinu vyučoval na katolické univerzitě. Dne 28. září 1958 byl vysvěcen na biskupa a v roce 1964 se stal krakovským arcibiskupem. Jeho kariéra byla strmá.

Rok 1964 byl vůbec kritický pro osudy Vatikánu. Smrt papeže Pia XII. ukončila období, které katolickou církev těžce diskreditovalo prostřednictvím kolaborace Svatého otce s fašistickými režimy ve Španělsku, Itálii a Německu a odmítnutí Vatikánu postavit se proti vyvražďování evropských židů nacisty. Přes Vatikán směřovala s plným vědomím jeho nejvyšších představitelů včetně papeže, jedna z únikových cest pro nacisty do Latinské Ameriky, zejména Argentiny.

Po Piovi XII. následovali Jan XXIII. (1958-1963) a Pavel VI. (1963-1978), kteří odstartovali poměrně dalekosáhlé změny v katolickém rituálu a náboženské praxi a snažili se odpoutat katolickou církev od antisemitismu, který je dodnes pevnou součástí náboženské praxe mnoha katolíků.

Během svého působení v úřadu krakovského arcibiskupa se Wojtyla dostal do konfliktu s polským stalinistickým režimem. Wojtyla nezpochybňoval jeho politickou moc, ale snažil se udržet převládající ideologický vliv katolické církve. Byl tak například schopen vyjednat vybudování nového kostela v průmyslovém městě Nova Huta. V roce 1967 byl Wojtyla povýšen papežem do kardinálské hodnosti a stal se členem skutečné církevní elity.

Wojtylovo zvolení papežem 16. října 1978 bylo spíše větší, než menší senzací. Poprvé po 455 letech, kdy na svatopetrský stolec zasedl Nizozemec Hadrian VI., se v čele katolické církve ocitl kardinál neitalské národnosti. Wojtyla byl zvolen v osmém kole, hlasy 94 ze 111 kardinálů ve věku pouhých 58 let, což byl na papeže neobvykle nízký věk. Politický smysl jeho volby vyzníval naprosto jasně: od konce šedesátých let jak západní, tak východní blok v Evropě zažíval sociální nepokoje a pohyby, přičemž Wojtylovi předchůdci se na ně snažili reagovat postupnými liberálními reformami a změnami doktríny i náboženské praxe.

Druhý Vatikánský koncil v první polovině 60. let otevřel prostor pro takovou cestu tím, že ustoupil od několika dogmat a přiznal vyšší roli regionálním biskupům a shromáždění laiků. Jan XXIII. rovněž poněkud uvolnil politiku ve vztahu k SSSR a v těchto iniciativách pokračoval i Pavel VI. Oba se snažili o navázání užší spolupráce s bolševickým režimem a jeho satelity. Kardinál Albino Luciani, který byl v roce 1978 zvolen jako Jan Pavel I. po Pavlu VI., chtěl rozvíjet přesně tuto usmiřovací politiku. Po pouhých 33 dnech v úřadu byl však nalezen mrtev na lůžku a detaily o důvodech jeho smrti nikdy nepronikly na veřejnost, protože Vatikán nepřipustil pitvu.

Dosazení kardinála Wojtyly na nejvyšší post katolické hierarchie znamenalo ideologický a politický obrat o 180 stupňů. Nový papež se velice brzy uvedl jako zřetelný reakcionář, který církev znovu zavedl na cestu důsledné opozice proti moderní době a pokrokovým názorům. Posiloval kult svatých a Panny Marie, prosazoval důsledně rigidní sociální morálku a konformitu, posiloval autoritu Říma nad diecézemi a marginalizoval a zničil kariéry řady progresivních teologů. Z politického hlediska je možné nástup Jana Pavla II přirovnat k nástupu Leonida Brežněva na místo Nikity Chruščova.

Papež a Solidarita

V době papežova zvolení prudce eskaloval konflikt mezi bolševickou nomenklaturou v Polsku a pracující třídou. V roce 1970 stávková vlna proti zvyšování cen donutila rezignovat stranického i státního šéfa Wladyslava Gomulku a jeho nástupce Edward Gierek musel zmrazit růst cen. V roce 1976 se Gierek znovu pokusil o zvýšení cen, což vyústilo ve stávky, masové demonstrace a pouliční boje. V následných letech vznikl Výbor na obranu pracujících a množství nezávislých místních odborových skupin a svazů. V roce 1980 se tyto organizace spojily pod jménem Solidarita, do které brzy vstoupily miliony pracujících. Tento vývoj samozřejmě bedlivě sledovali politici jak na východě, tak na západě. Rozšiřování podobného hnutí po celé Východní Evropě by znamenalo nejen nebezpečí pro bolševický režim a jeho satelitní státy, ale i možnou inspiraci pro pracující na Západě. Jeh proto charakteristické, že například německý kancléř Helmut Schmidt podporoval Gierkovu vládu proti Solidaritě a udržoval s Gierkem osobní kontakty.

Jan Pavel II. si byl velice dobře vědom nebezpečí násilné změny režimu v Polsku a snažil se zajistit, aby polský bolševický režim byl svržen zprava, nikoli zdola nebo „nedejbože“ zleva. Z této doby se také datuje jeho silná mediální podpora "demokracie" v Polsku, což je značně grotesktní v případě muže, stojícího v čele instituce, která se proti demokracii v jakékoli podobě posledních 500 let stavěla důsledně nepřátelsky. Nepřátelství církve vůči bolševismu nebylo motivováno její "demokratičností": katolická církev byla a stále je autoritářská instituce, fungující velice podobným způsobem, jako bolševické politické strany: důvod byl společenský, ekonomický. Katolická církev je největším individuálním vlastníkem na světě a proti bolševismu se stavěla z důvodu znárodňování majetku, patřícího církvi a kapitalistům. Církev běžně podporovala a stále podporuje jihoamerické diktatury, ponechávající církevní majetek netknutý (Chile, Argentina, Bolívie apod.)

Katolická církev se proto otevřeně postavila za Solidaritu a sotva osm měsíců po své volbě se papež vydal na návštěvu Polska, po čemž následovaly další návštěvy v letech 1983 a 1987. V lednu 1980 Jan Pavel II rovněž udělil audienci delegaci Solidarity v čele s Lechem Walesou a v následujících letech Vatikán podpořil Solidaritu částkou více než 50 milionů dolarů.

Cílem Vatikánu samozřejmě nebylo podporovat sociální požadavky polských pracujících. Spíše se snažil dostat hnutí pod vliv polské katolické hierarchie a nacionalismu a ujistit se, že se nepromění ve hnutí internacionální. Katolická církev disponuje dvoutisíciletou zkušeností s uplatňováním autority a hierarchie a byla si vědoma, že podobná hnutí jako v Polsku se nedají zvládnout pasivními prostředky a je nutné na ně zaútočit z několika směrů.

Intervence Vatikánu podstatně přispěla k tomu, že Solidarita se dostala pod úplnou kontrolu svého nacionalisticky-katolického křídla, vedeného Lechem Walesou, člověka, který spojoval značnou militantnost dělníka z Leninových loděnic v Gdaňsku, s fanatickým bigotním katolicismem. I když Wojtyla politicky a finančně podporoval Solidaritu, snažil se ji odradit od otevřené konfrontace s režimem. Znovu a znovu volal po umírněnosti. Jak se konfrontace s režimem vyostřovaly, Solidarita stále silněji intervenovala a držela dělníky zpátky.

Na kongresu z podzimu 1981, na který měli plný přístup západní novináři, Solidarita ostře diskutovala, jakou cestou se má vydat, jestli se soustředí na sociální požadavky dělníků a jejich rostoucí snahy o samosprávu továren, nebo zdali se vydá cestou požadování deklarativních „občanských svobod“ v rámci systému, uzná de facto vedoucí roli Komunistické strany a zdrží se vyvolání vážnější konfrontace s režimem. Na stranu druhé strategie se postavil plnou vahou své autority Jan Pavel II. Poté, co generál Jaruzelski provedl vojenský puč a stovky aktivistů Solidarity byly uvrženy do vězení na dlouhá léta, Jan Pavel II. v roce 1983 navštívil Polsko, vedl rozhovory s představiteli režimu a uznal jeho legitimitu. Jaruzelského režim usedl k jednacímu stolu se Solidaritou až v roce 1988, na Gorbačovův, nikoli Wojtylův podnět.

Walesa ovlivňován Janem Pavlem II. neustále zdůrazňoval, že Solidarita nehodlá „změnit režim, ale spíše chce být uznána režimem a kontrolovat, že vláda odvádí skutečně dobrou práci“. Generál Wojciech Jaruzelski, který v prosinci 1981 vyhlásil stanné právo a nechal pozatýkat tisíce dělníků a předáků Solidarity, v televizním rozhovoru těsně po papežově smrti uvedl, že „Papež se v této době zdržel rozněcování sociálních emocí“.

Poté, co se vůdci Solidarity dostali k moci a zahájili restauraci kapitalismu v Polsku, měl papež obavy o rychlost, s jakou se Solidarita diskreditovala mezi pracujícími, což mohlo znamenat také úpadek autority katolické církve. Během návštěv v letech 1991 a 1993 se opakovaně snažil tlačit Solidaritu mimo politiku a poukazoval na některé z očividných nespravedlností kapitalistické transformace v Polsku, kterou ovšem jako takovou nikdy nezpochybnil.

Papež a konfrontace mezi USA a SSSR

Rozhodnutí špiček katolické hierarchie zvolit papežem Poláka souviselo se změnou americké politiky vůči SSSR. Již za demokratického prezidenta Jimmyho Cartera a později zvláště za republikána Ronalda Reagana, strategie détente ustoupila ve prospěch konfrontace. Wojtyla již jako krakovský arxibiskup udržoval intenzivní kontakty s polským rodákem Zbigniewem Brzezinskim, který během Carterovy administrativy zastával post poradce pro národní bezpečnost. Brzezinski, který se zúčastnil pohřbu Wojtylova předchůdce Jana Pavla I. jako zástupce americké vlády, zůstal v Římě po celou dobu, dokud nebyl zvolen nový papež.

Jejich spolupráce se zintenzivnila po nástupu prezidenta Reagana. Tehdejší americký velvyslanec v Římě, James Nicholson, hovoří přímo o „strategické alianci“ mezi Washingtonem a Vatikánem, namířené proti sovětskému bloku. Podle informací, shromážděných novináři Carlem Bernsteinem a Marcem Politim, kteří napsali knihu o vatikánské diplomacii, ředitel CIA William Casey a místoředitel Vernon Walters dojížděli na pravidelné diskuse s papežem ohledně finanční a logistické podpory CIA pro Solidaritu.

Na počátku 80. let rovněž Wojtyla vyvíjel silný politický tlak na křesťansko-demokratické strany po celé Západní Evropě, aby se postavily kladně k rozmístění nových amerických řízených střel s plochou dráhou letu s jadernými hlavicemi. To byl jeden z kroků, které vyvolaly další konfrontaci se SSSR a dále zvýšily riziko jaderného konfliktu.

Papež a Jižní Amerika

Papežovy intervence v Polsku a Východní Evropě se nesly v duchu „svobody“ a „nezávislosti“. Konzervativní a reakční podstata jeho politiky se naplno projevila v Latinské Americe, kde se Vatikán neskrývaně postavil na stranu vládnoucích elit a potlačoval tzv. „teologii osvobození“, jejíž stoupenci se často připojovali k lidovým bojům a nejrůznějším hnutím odporu.

Během návštěvy Nikaragui v roce 1983, Jan Pavel II veřejně kritizoval kněze Ernesta Cardenala, který společně se dvěma dalšími kněžími přijal ministerské posty v sandinistické marxistické vládě. Během druhé návštěvy země v roce 1995 povýšil do kardinálského stavu ultrapravicového arcibiskupa Miguela Obandio y Brava, který stál plně na straně Contras a USA.

Jedním z nejkontraverznějších případů střetu Vatikánu s místními liberálními církevními představiteli byl salvadorský arcibiskup Oscar Romero, zavražděný v roce 1980 eskadrou smrti přímo v kostele během bohoslužby. Je zajímavé, že papež několik týdnů před Romerovou smrtí ve Vatikánu oficiálně přijal delegaci ultrapravicové politické strany Arena, která ovládala v zemi působící eskadry smrti. Jan Pavel II. se systematicky odmítal zabývat Romerovým případem a v roce 1980 vydal příkaz odložit záležitost o 50 let. Z El Salvadoru a dalších zemí přesto místní církevní představitelé neustále bombardují Vatikán žádostmi o prohlášení Oscara Romera za světce.

Jan Pavel II odvolal z úřadu velké množství stoupenců „teologie osvobození“ a na jejich místa jmenoval konzervativní biskupy a kněze. Francois Houtard v Le Monde Diplomatique napsal: „Lidové církevní skupiny, které vznikly v Jižní Americe, charakteristické autonomií a snahou chránit zájmy chudých, byly izolovány a v některých případech dokonce direktivně rozpuštěny shora. Kněží, kteří se stavěli na jejich stranu, byli odstraněni z úřadu… a v některých případech byly na místě rozpuštěných organizací založeny nové navlas stejného jména, které ale byly konformní…“

Do nejvyšších církevních pozic byli zároveň jmenováni stoupenci vojenských pravicových diktatur. Papežský nuncius u argentinské vojenské junty, Pio Laghi a nunicus u chilské vojenské diktatury, Angelo Sodano, jsou dnes oba z Wojtylovy milosti kardinálové. Laghi otevřeně podporoval argentinskou vojenskou juntu, za jejíhož režimu bylo v zemi z politických důvodů zavražděno 30.000 lidí.

Sodano veřejně podporoval Pinochetův despotický a zločinecký režim v Chile slovy „Velká mistrovská díla mohou mít i malé chybičky. Radím všem, aby nelpěli na drobných kazech malby, ale soustředili se na celkový velkolepý dojem“. Když byl v roce 1998 na Pinocheta vydán mezinárodní zatykač, papež se veřejně vyslovil na podporu fašistického generála.

Dalším příkladem byla Wojtylova beatifikace papeže Pia IX – zarytého antisemity, papeže Pia XII., který otevřeně kolaboroval s Hitlerovým a Mussoliniho režimem a kardinála Stěpňaka, který během II. světové války kolaboroval s chorvatským ustašovským režimem a žehnal fašistickým zbraním.

Konzervativní církevní politika

Ve své církevní politice byl Jan Pavel II silným konzervativcem dokonce i z pohledu předchozích papežů. Snažil se zcela zvrátit duch církevních reforem, následujících po Druhém Vatikánském koncilu z 60. let. Zaprvé je zde jeho extrémně silný kult Madony a svatých. Wojtyla nechal prohlásit za svaté 473 lidí, což je dvojnásobek svatých, jmenovaných všemi jeho předchůdci během posledních 400 let!

Jedním z nejbizarnějších Wojtylových svatých byl poslední rakousko-uherský císař Karel I. Habsburský, který vládl v období I. světové války a stavěl se za pokračování tohoto apokalyptického konfliktu.

Papežská encyklika Evangelium Vitae, diktující sexuální morálku, odmítá nejen potrat, ale rovněž jakoukoli formu antikoncepce. Každý sexuální akt, který není přímo zaměřen na reprodukci, je považován za hříšný a amorální. Odsuzovány jsou dokonce i kondomy, což je politika, která je výrazně destruktivní a nelidská vzhledem k celosvětové devastující epidemii AIDS.

Konzervativní personální politika rovněž vedla k množství konfliktů. Papež vyvolal rozsáhlé kontroverze jmenováním ultrakonzervativních biskupů, např. Hanse Hermanna Gröera ve Vídní nebo Kurta Krenna v St. Pölten. Kritičtí teologové jako např. Hans Küng nebo Tissa Balasuryia byli postiženi zákazem publikace svých prací a vyučování.

Ilustrativním případem je srílanský kněz Balasuryia, který byl v roce 1997 exkomunikován papežem z církve kvůli výrokům, že kult Panny Marie představuje zobrazování ženy jako primitivní, poslušné a submisivní ikony a že katolíci by se neměli chovat arogantně a povýšenecky k ostatním náboženstvím, jako například buddhismu a islámu.

Již v roce 1985 byl politicky zlikvidován další z předních stoupenců teologie osvobození, brazilský františkán Leonardo Boff, kterému kardinál Ratzinger z pověření papeže odňal souhlas vyučovat a publikovat v rámci církve a přinutil ho stáhnout se do ústraní kláštera v Petropolis. Mezi další vyhnané církevní myslitele patří např. americký teolog Charles Churan, který obhajoval právo nesouhlasit s oficiální církevní doktrínou nebo brazilský kněz Ivone Gebara, který spojoval teologii osvobození s ekologickými aktivitami. Z úřadu byl odstraněn seattleský biskup Raymond Hunthausen, který se stavěl tolerantně k homosexualitě. Odvolán byl rovněž brazilský biskup Pedro Casaldáliga ze Sao Felix, který mimo hranice své diecéze podporoval hnutí chudých bezzemků.

Švýcarský teolog Hans Küng, kterému bylo zakázáno učit v církvi po jeho článku z roku 1980, který kritizoval papeže, shrnuje vnitřní atmosféru v církvi po nástupu Jana Pavla II následujícími slovy:

„ Papež je silou, skrývající se za inflačním množstvím beatifikací, která zároveň disponuje diktátorskou mocí a používá svoji inkvizici proti nepopulárním teologům, kněžím, řeholníkům a biskupům; a především věřícím, odlišujícím se kritickým myšlením a energií pro církevní reformu, kteří jsou perzekvováni přímo inkvizičním způsobem. Stejně jako Pius XII. perzekvoval nejdůležitější teology své doby (např. Teilharda de Chardin), tak Jan Pavel II (a jeho velký inkvizitor kardinál Ratzinger), perzekvují Schillebeeckxa, Boffa a další. Následkem je církev dohledu a sledování, ve které je rozšířené udavačství, strach a nesvoboda. Biskupové se považují za římské guvernéry namísto služebníků věřících a teologové píší konformně, nebo nepíší vůbec.“

Po umlčení kritických hlasů dostal prostor k rozšiřování svého vlivu v církvi fundamentalistický a striktně hierarchicky organizovaný řád „Opus Dei“, tajná společnost, založená v roce 1928 v Madridu. Papež 6. října 2002 prohlásil svatým jejího zakladatele Jose Mariu Escrivá de Balaguer, španělského kněze, který se postavil plně na stranu španělského fašismu. Escrivá ve svém proslulém dopise diktátoru Franciscu Francovi napsal, že "přestože je mi cizí politická aktivita, nemohu si pomoci a raduji se jako kněz a jako Španěl, že Španělsko prostřednictvím vás jako hlavy státu oficiálně přijalo boží zákony v souladu s katolickou vírou".

Escrivá založil Opus Dei jako polomnišský řád, jehož vliv ve frankistickém Španělsku byl tak zřetelný, že deset jeho členů obdrželo ministerské posty ve Frankově kabinetu. Opus Dei se řídí neveřejnými stanovami, které zahrnují i sebebičování, povinné mlčení, kult maskulinity a vůdcovství a odsuzování žen jako „méněcenných“ bytostí, od kterých se vyžaduje podřízenost a naprostá poslušnost.

Escrivá po vítězství fašistických sil v roce 1939 označil Hitlera za „spasitele španělské církve“. Kromě Escrivy Wojtyla beatifikoval také skupinu fašistických kněží, kteří otevřeně podporovali frankistický režim. Členem Opus Dei byl také papežův tiskový mluvčí Joaquín Navaro-Valls.

V kontrastu vůči veřejným deklarativním modlitbám v protestanském kostele (1983), synagoze (1986) a mešitě (2001) byl jednou z prvních věcí, které Wojtyla učinil po nástupu do úřadu, zákaz z roku 1980 pro katolíky účastnit se přijímání spolu s příslušníky jiných denominací. Papežovo prohlášení „Dominus Jesus“ rovněž upírá reformistickým církvím označení „církev“. Papežská encyklika rovněž prohlašuje, že ženy nemohou být kněží a popírá platnost jmenování ženských kněží anglikánskou církví.

Krize v katolické církvi

Navzdory ultrakonzervativním názorům si byl Wojtyla vždy vědom, že církev může plnit roli jako zástěrky systému pouze pokud se bude alespoň deklarativním způsobem stavět na stranu chudých a utlačovaných. Napsal proto mnoho textů o katolické sociální doktríně a několikrát kritizoval nejhorší výstřelky kapitalismu a neoliberalismus. Tato kritika však nebyla v žádném případě zacílena na podstatu systému.

Katolická sociální doktrína vznikla ve druhé polovině 19. století jako pokus o vytvoření masové protiváhy socialismu a anarchismu (tyto systémy mj. odmítl papež v encyklice „Centesimus Annus“ jako „ateistické“). Její podstatou je kritizovat pouze nejpalčivější problémy a stavět se za kulatý čtverec „kapitalismu s lidskou tváří“, nápravy v rámci stávajícího systému.

Tato sociální rétorika značně přispěla k nárůstu členů katolické církve, který dnes činí asi jednu miliardu (polovina v Americe). Tato čísla však nejsou plně vypovídající. Počet členů církve v Evropě soustavně klesá a roste pouze tam, kde katolíci představují zanedbatelnou menšinu.

Krize v katolické církvi souvisí i s množstvím drsných pedofilních skandálů, zejména v USA a Rakousku, které nikdy nebyly veřejně a transparentně vyřešeny a viníci pojmenováni a odsouzeni. Značnou zásluhu na tom má i Jan Pavel II. který se případy vždy snažil udržet uvnitř církve a zabránit jejich zveřejnění. Primární snahou Vatikánu vždy bylo chránit kněžskou kastu a její moc.

Jan Pavel II. nepochybně byl mimořádně charismatickou postavou, která byla schopna zajistit katolické církvi masovou podporu. Jeho odchod nepochybně podpoří vnitřní a vnější tlaky na zkostnatělou, autoritářskou a reakční instituci. Absurdní způsob, jakým se média snaží využít papežovy smrti na propagaci katolicismu, je pouze jedním z výrazů krize této instituce a systému, který chrání.

Krize bude přesto nepochybně pokračovat. Kdo jsou nejvážnější kandidáti na Wojtylovo místo?

Předně kardinál Josef Ratzinger, hlava Svaté inkvizice, téměř zrušené v 60. letech minulého století a posléze resuscitované Wojtylou pod názvem Kongregace pro doktrínu víry. Ratzinger byl po celou dobu Wojtylova pontifikátu jeho mužem pro „špinavou práci“, který prováděl papežova nařízení a perzekvoval disidentské projevy v katolické církvi. Kritický katolický publicista John R. Allen označuje Ratzingera za „architekta Wojtylova Kulturkampfu“ proti jakémukoli nesouhlasu s konzervativní politikou papežské administrativy.

Druhým nejpravděpodobnějším kandidátem je ještě zlověstnější postava, milánský kardinál Dionigi Tettamanzi, jeden ze vůdců utlrakonzervativní společnosti Opus Dei, v Itálii známý pro svoje krajně pravicové a konzervativní postoje jako „Milánské zvíře“. Palčivé sociální otázky práv žen, potratu, antikoncepce, celibátu a mnoho dalších témat tak bude zřejmě spolehlivě zazděno, přesně jako za pontifikátu Jana Pavla II.

Zdroje: ZNET, Zmag, Guardian, infoshop.org

Autor: Jindřich Lacina

Jiná zpráva o Janu Pavlu II.
autor: jl
pridané: 19-04-2005 20:44


Jiná zpráva o Janu Pavlu II.
Autor: Jindřich Lacina - 11.04.2005 - verze pro tisk

Je obtížné nalézt v mediální kanonádě na počest zemřelého papeže Jana Pavla II. něco, co by se byť vzdáleně podobalo objektivnímu hodnocení. Média se soustřeďují na pompu a mystičnost vatikánského pohřebního obřadu a nepřinášejí kromě obecných frází téměř nic o skutečné roli Jana Pavla II. v moderní historii. Politické otázky, kolující v souvislosti se 27letým pontifikátem Karla Josefa Wojtyly, jsou většinou ignorovány.

Římskokatolická církev je pilířem politické reakce po mnoho století, nejdříve jako základna feudálního uspořádání společnosti, když se stavěla proti jakékoli reformaci, a později jako základna buržoazního společenského zřízení. Bez ohledu na jakékoli lidské kvality člověka, který setrvává na jejím vrcholu, je podstata a společenská role katolické církve vrcholně politická. V osobě Jana Pavla II. nalezl papežský úřad osobu, která spojovala hluboce reakcionářské názory - jak na politiku, tak náboženství - s neobyčejnou politickou a přímo diplomatickou dovedností v jednání s jak kapitalistickými státy, tak bolševickými režimy.

Karel Josef Wojtyla se narodil 18. května 1920 ve městě Wadovice v Polsku jako syn bývalého důstojníka rakouskouherské armády. Ve věku devíti let mu zemřela matka; a jeho otec, když mu bylo 21. Poté v Krakově studoval filozofii a literaturu a zabýval se divadlem. Během fašistické okupace Polska se rozhodl pro kněžskou dráhu a v roce 1942 vstoupil do podzemního semináře krakovské arcidiecéze a zároveň pracoval jako dělník v kamenolomu. Na kněze byl vysvěcen 1. listopadu 1946 a následující dva roky strávil v Římě, kde dosáhl doktorátu v teologii a mystice. Po dokončení studií začal v roce 1954 v Lublinu vyučoval na katolické univerzitě. Dne 28. září 1958 byl vysvěcen na biskupa a v roce 1964 se stal krakovským arcibiskupem. Jeho kariéra byla strmá.

Rok 1964 byl vůbec kritický pro osudy Vatikánu. Smrt papeže Pia XII. ukončila období, které katolickou církev těžce diskreditovalo prostřednictvím kolaborace Svatého otce s fašistickými režimy ve Španělsku, Itálii a Německu a odmítnutí Vatikánu postavit se proti vyvražďování evropských židů nacisty. Přes Vatikán směřovala s plným vědomím jeho nejvyšších představitelů včetně papeže, jedna z únikových cest pro nacisty do Latinské Ameriky, zejména Argentiny.

Po Piovi XII. následovali Jan XXIII. (1958-1963) a Pavel VI. (1963-1978), kteří odstartovali poměrně dalekosáhlé změny v katolickém rituálu a náboženské praxi a snažili se odpoutat katolickou církev od antisemitismu, který je dodnes pevnou součástí náboženské praxe mnoha katolíků.

Během svého působení v úřadu krakovského arcibiskupa se Wojtyla dostal do konfliktu s polským stalinistickým režimem. Wojtyla nezpochybňoval jeho politickou moc, ale snažil se udržet převládající ideologický vliv katolické církve. Byl tak například schopen vyjednat vybudování nového kostela v průmyslovém městě Nova Huta. V roce 1967 byl Wojtyla povýšen papežem do kardinálské hodnosti a stal se členem skutečné církevní elity.

Wojtylovo zvolení papežem 16. října 1978 bylo spíše větší, než menší senzací. Poprvé po 455 letech, kdy na svatopetrský stolec zasedl Nizozemec Hadrian VI., se v čele katolické církve ocitl kardinál neitalské národnosti. Wojtyla byl zvolen v osmém kole, hlasy 94 ze 111 kardinálů ve věku pouhých 58 let, což byl na papeže neobvykle nízký věk. Politický smysl jeho volby vyzníval naprosto jasně: od konce šedesátých let jak západní, tak východní blok v Evropě zažíval sociální nepokoje a pohyby, přičemž Wojtylovi předchůdci se na ně snažili reagovat postupnými liberálními reformami a změnami doktríny i náboženské praxe.

Druhý Vatikánský koncil v první polovině 60. let otevřel prostor pro takovou cestu tím, že ustoupil od několika dogmat a přiznal vyšší roli regionálním biskupům a shromáždění laiků. Jan XXIII. rovněž poněkud uvolnil politiku ve vztahu k SSSR a v těchto iniciativách pokračoval i Pavel VI. Oba se snažili o navázání užší spolupráce s bolševickým režimem a jeho satelity. Kardinál Albino Luciani, který byl v roce 1978 zvolen jako Jan Pavel I. po Pavlu VI., chtěl rozvíjet přesně tuto usmiřovací politiku. Po pouhých 33 dnech v úřadu byl však nalezen mrtev na lůžku a detaily o důvodech jeho smrti nikdy nepronikly na veřejnost, protože Vatikán nepřipustil pitvu.

Dosazení kardinála Wojtyly na nejvyšší post katolické hierarchie znamenalo ideologický a politický obrat o 180 stupňů. Nový papež se velice brzy uvedl jako zřetelný reakcionář, který církev znovu zavedl na cestu důsledné opozice proti moderní době a pokrokovým názorům. Posiloval kult svatých a Panny Marie, prosazoval důsledně rigidní sociální morálku a konformitu, posiloval autoritu Říma nad diecézemi a marginalizoval a zničil kariéry řady progresivních teologů. Z politického hlediska je možné nástup Jana Pavla II přirovnat k nástupu Leonida Brežněva na místo Nikity Chruščova.

Papež a Solidarita

V době papežova zvolení prudce eskaloval konflikt mezi bolševickou nomenklaturou v Polsku a pracující třídou. V roce 1970 stávková vlna proti zvyšování cen donutila rezignovat stranického i státního šéfa Wladyslava Gomulku a jeho nástupce Edward Gierek musel zmrazit růst cen. V roce 1976 se Gierek znovu pokusil o zvýšení cen, což vyústilo ve stávky, masové demonstrace a pouliční boje. V následných letech vznikl Výbor na obranu pracujících a množství nezávislých místních odborových skupin a svazů. V roce 1980 se tyto organizace spojily pod jménem Solidarita, do které brzy vstoupily miliony pracujících. Tento vývoj samozřejmě bedlivě sledovali politici jak na východě, tak na západě. Rozšiřování podobného hnutí po celé Východní Evropě by znamenalo nejen nebezpečí pro bolševický režim a jeho satelitní státy, ale i možnou inspiraci pro pracující na Západě. Jeh proto charakteristické, že například německý kancléř Helmut Schmidt podporoval Gierkovu vládu proti Solidaritě a udržoval s Gierkem osobní kontakty.

Jan Pavel II. si byl velice dobře vědom nebezpečí násilné změny režimu v Polsku a snažil se zajistit, aby polský bolševický režim byl svržen zprava, nikoli zdola nebo „nedejbože“ zleva. Z této doby se také datuje jeho silná mediální podpora "demokracie" v Polsku, což je značně grotesktní v případě muže, stojícího v čele instituce, která se proti demokracii v jakékoli podobě posledních 500 let stavěla důsledně nepřátelsky. Nepřátelství církve vůči bolševismu nebylo motivováno její "demokratičností": katolická církev byla a stále je autoritářská instituce, fungující velice podobným způsobem, jako bolševické politické strany: důvod byl společenský, ekonomický. Katolická církev je největším individuálním vlastníkem na světě a proti bolševismu se stavěla z důvodu znárodňování majetku, patřícího církvi a kapitalistům. Církev běžně podporovala a stále podporuje jihoamerické diktatury, ponechávající církevní majetek netknutý (Chile, Argentina, Bolívie apod.)

Katolická církev se proto otevřeně postavila za Solidaritu a sotva osm měsíců po své volbě se papež vydal na návštěvu Polska, po čemž následovaly další návštěvy v letech 1983 a 1987. V lednu 1980 Jan Pavel II rovněž udělil audienci delegaci Solidarity v čele s Lechem Walesou a v následujících letech Vatikán podpořil Solidaritu částkou více než 50 milionů dolarů.

Cílem Vatikánu samozřejmě nebylo podporovat sociální požadavky polských pracujících. Spíše se snažil dostat hnutí pod vliv polské katolické hierarchie a nacionalismu a ujistit se, že se nepromění ve hnutí internacionální. Katolická církev disponuje dvoutisíciletou zkušeností s uplatňováním autority a hierarchie a byla si vědoma, že podobná hnutí jako v Polsku se nedají zvládnout pasivními prostředky a je nutné na ně zaútočit z několika směrů.

Intervence Vatikánu podstatně přispěla k tomu, že Solidarita se dostala pod úplnou kontrolu svého nacionalisticky-katolického křídla, vedeného Lechem Walesou, člověka, který spojoval značnou militantnost dělníka z Leninových loděnic v Gdaňsku, s fanatickým bigotním katolicismem. I když Wojtyla politicky a finančně podporoval Solidaritu, snažil se ji odradit od otevřené konfrontace s režimem. Znovu a znovu volal po umírněnosti. Jak se konfrontace s režimem vyostřovaly, Solidarita stále silněji intervenovala a držela dělníky zpátky.

Na kongresu z podzimu 1981, na který měli plný přístup západní novináři, Solidarita ostře diskutovala, jakou cestou se má vydat, jestli se soustředí na sociální požadavky dělníků a jejich rostoucí snahy o samosprávu továren, nebo zdali se vydá cestou požadování deklarativních „občanských svobod“ v rámci systému, uzná de facto vedoucí roli Komunistické strany a zdrží se vyvolání vážnější konfrontace s režimem. Na stranu druhé strategie se postavil plnou vahou své autority Jan Pavel II. Poté, co generál Jaruzelski provedl vojenský puč a stovky aktivistů Solidarity byly uvrženy do vězení na dlouhá léta, Jan Pavel II. v roce 1983 navštívil Polsko, vedl rozhovory s představiteli režimu a uznal jeho legitimitu. Jaruzelského režim usedl k jednacímu stolu se Solidaritou až v roce 1988, na Gorbačovův, nikoli Wojtylův podnět.

Walesa ovlivňován Janem Pavlem II. neustále zdůrazňoval, že Solidarita nehodlá „změnit režim, ale spíše chce být uznána režimem a kontrolovat, že vláda odvádí skutečně dobrou práci“. Generál Wojciech Jaruzelski, který v prosinci 1981 vyhlásil stanné právo a nechal pozatýkat tisíce dělníků a předáků Solidarity, v televizním rozhovoru těsně po papežově smrti uvedl, že „Papež se v této době zdržel rozněcování sociálních emocí“.

Poté, co se vůdci Solidarity dostali k moci a zahájili restauraci kapitalismu v Polsku, měl papež obavy o rychlost, s jakou se Solidarita diskreditovala mezi pracujícími, což mohlo znamenat také úpadek autority katolické církve. Během návštěv v letech 1991 a 1993 se opakovaně snažil tlačit Solidaritu mimo politiku a poukazoval na některé z očividných nespravedlností kapitalistické transformace v Polsku, kterou ovšem jako takovou nikdy nezpochybnil.

Papež a konfrontace mezi USA a SSSR

Rozhodnutí špiček katolické hierarchie zvolit papežem Poláka souviselo se změnou americké politiky vůči SSSR. Již za demokratického prezidenta Jimmyho Cartera a později zvláště za republikána Ronalda Reagana, strategie détente ustoupila ve prospěch konfrontace. Wojtyla již jako krakovský arxibiskup udržoval intenzivní kontakty s polským rodákem Zbigniewem Brzezinskim, který během Carterovy administrativy zastával post poradce pro národní bezpečnost. Brzezinski, který se zúčastnil pohřbu Wojtylova předchůdce Jana Pavla I. jako zástupce americké vlády, zůstal v Římě po celou dobu, dokud nebyl zvolen nový papež.

Jejich spolupráce se zintenzivnila po nástupu prezidenta Reagana. Tehdejší americký velvyslanec v Římě, James Nicholson, hovoří přímo o „strategické alianci“ mezi Washingtonem a Vatikánem, namířené proti sovětskému bloku. Podle informací, shromážděných novináři Carlem Bernsteinem a Marcem Politim, kteří napsali knihu o vatikánské diplomacii, ředitel CIA William Casey a místoředitel Vernon Walters dojížděli na pravidelné diskuse s papežem ohledně finanční a logistické podpory CIA pro Solidaritu.

Na počátku 80. let rovněž Wojtyla vyvíjel silný politický tlak na křesťansko-demokratické strany po celé Západní Evropě, aby se postavily kladně k rozmístění nových amerických řízených střel s plochou dráhou letu s jadernými hlavicemi. To byl jeden z kroků, které vyvolaly další konfrontaci se SSSR a dále zvýšily riziko jaderného konfliktu.

Papež a Jižní Amerika

Papežovy intervence v Polsku a Východní Evropě se nesly v duchu „svobody“ a „nezávislosti“. Konzervativní a reakční podstata jeho politiky se naplno projevila v Latinské Americe, kde se Vatikán neskrývaně postavil na stranu vládnoucích elit a potlačoval tzv. „teologii osvobození“, jejíž stoupenci se často připojovali k lidovým bojům a nejrůznějším hnutím odporu.

Během návštěvy Nikaragui v roce 1983, Jan Pavel II veřejně kritizoval kněze Ernesta Cardenala, který společně se dvěma dalšími kněžími přijal ministerské posty v sandinistické marxistické vládě. Během druhé návštěvy země v roce 1995 povýšil do kardinálského stavu ultrapravicového arcibiskupa Miguela Obandio y Brava, který stál plně na straně Contras a USA.

Jedním z nejkontraverznějších případů střetu Vatikánu s místními liberálními církevními představiteli byl salvadorský arcibiskup Oscar Romero, zavražděný v roce 1980 eskadrou smrti přímo v kostele během bohoslužby. Je zajímavé, že papež několik týdnů před Romerovou smrtí ve Vatikánu oficiálně přijal delegaci ultrapravicové politické strany Arena, která ovládala v zemi působící eskadry smrti. Jan Pavel II. se systematicky odmítal zabývat Romerovým případem a v roce 1980 vydal příkaz odložit záležitost o 50 let. Z El Salvadoru a dalších zemí přesto místní církevní představitelé neustále bombardují Vatikán žádostmi o prohlášení Oscara Romera za světce.

Jan Pavel II odvolal z úřadu velké množství stoupenců „teologie osvobození“ a na jejich místa jmenoval konzervativní biskupy a kněze. Francois Houtard v Le Monde Diplomatique napsal: „Lidové církevní skupiny, které vznikly v Jižní Americe, charakteristické autonomií a snahou chránit zájmy chudých, byly izolovány a v některých případech dokonce direktivně rozpuštěny shora. Kněží, kteří se stavěli na jejich stranu, byli odstraněni z úřadu… a v některých případech byly na místě rozpuštěných organizací založeny nové navlas stejného jména, které ale byly konformní…“

Do nejvyšších církevních pozic byli zároveň jmenováni stoupenci vojenských pravicových diktatur. Papežský nuncius u argentinské vojenské junty, Pio Laghi a nunicus u chilské vojenské diktatury, Angelo Sodano, jsou dnes oba z Wojtylovy milosti kardinálové. Laghi otevřeně podporoval argentinskou vojenskou juntu, za jejíhož režimu bylo v zemi z politických důvodů zavražděno 30.000 lidí.

Sodano veřejně podporoval Pinochetův despotický a zločinecký režim v Chile slovy „Velká mistrovská díla mohou mít i malé chybičky. Radím všem, aby nelpěli na drobných kazech malby, ale soustředili se na celkový velkolepý dojem“. Když byl v roce 1998 na Pinocheta vydán mezinárodní zatykač, papež se veřejně vyslovil na podporu fašistického generála.

Dalším příkladem byla Wojtylova beatifikace papeže Pia IX – zarytého antisemity, papeže Pia XII., který otevřeně kolaboroval s Hitlerovým a Mussoliniho režimem a kardinála Stěpňaka, který během II. světové války kolaboroval s chorvatským ustašovským režimem a žehnal fašistickým zbraním.

Konzervativní církevní politika

Ve své církevní politice byl Jan Pavel II silným konzervativcem dokonce i z pohledu předchozích papežů. Snažil se zcela zvrátit duch církevních reforem, následujících po Druhém Vatikánském koncilu z 60. let. Zaprvé je zde jeho extrémně silný kult Madony a svatých. Wojtyla nechal prohlásit za svaté 473 lidí, což je dvojnásobek svatých, jmenovaných všemi jeho předchůdci během posledních 400 let!

Jedním z nejbizarnějších Wojtylových svatých byl poslední rakousko-uherský císař Karel I. Habsburský, který vládl v období I. světové války a stavěl se za pokračování tohoto apokalyptického konfliktu.

Papežská encyklika Evangelium Vitae, diktující sexuální morálku, odmítá nejen potrat, ale rovněž jakoukoli formu antikoncepce. Každý sexuální akt, který není přímo zaměřen na reprodukci, je považován za hříšný a amorální. Odsuzovány jsou dokonce i kondomy, což je politika, která je výrazně destruktivní a nelidská vzhledem k celosvětové devastující epidemii AIDS.

Konzervativní personální politika rovněž vedla k množství konfliktů. Papež vyvolal rozsáhlé kontroverze jmenováním ultrakonzervativních biskupů, např. Hanse Hermanna Gröera ve Vídní nebo Kurta Krenna v St. Pölten. Kritičtí teologové jako např. Hans Küng nebo Tissa Balasuryia byli postiženi zákazem publikace svých prací a vyučování.

Ilustrativním případem je srílanský kněz Balasuryia, který byl v roce 1997 exkomunikován papežem z církve kvůli výrokům, že kult Panny Marie představuje zobrazování ženy jako primitivní, poslušné a submisivní ikony a že katolíci by se neměli chovat arogantně a povýšenecky k ostatním náboženstvím, jako například buddhismu a islámu.

Již v roce 1985 byl politicky zlikvidován další z předních stoupenců teologie osvobození, brazilský františkán Leonardo Boff, kterému kardinál Ratzinger z pověření papeže odňal souhlas vyučovat a publikovat v rámci církve a přinutil ho stáhnout se do ústraní kláštera v Petropolis. Mezi další vyhnané církevní myslitele patří např. americký teolog Charles Churan, který obhajoval právo nesouhlasit s oficiální církevní doktrínou nebo brazilský kněz Ivone Gebara, který spojoval teologii osvobození s ekologickými aktivitami. Z úřadu byl odstraněn seattleský biskup Raymond Hunthausen, který se stavěl tolerantně k homosexualitě. Odvolán byl rovněž brazilský biskup Pedro Casaldáliga ze Sao Felix, který mimo hranice své diecéze podporoval hnutí chudých bezzemků.

Švýcarský teolog Hans Küng, kterému bylo zakázáno učit v církvi po jeho článku z roku 1980, který kritizoval papeže, shrnuje vnitřní atmosféru v církvi po nástupu Jana Pavla II následujícími slovy:

„ Papež je silou, skrývající se za inflačním množstvím beatifikací, která zároveň disponuje diktátorskou mocí a používá svoji inkvizici proti nepopulárním teologům, kněžím, řeholníkům a biskupům; a především věřícím, odlišujícím se kritickým myšlením a energií pro církevní reformu, kteří jsou perzekvováni přímo inkvizičním způsobem. Stejně jako Pius XII. perzekvoval nejdůležitější teology své doby (např. Teilharda de Chardin), tak Jan Pavel II (a jeho velký inkvizitor kardinál Ratzinger), perzekvují Schillebeeckxa, Boffa a další. Následkem je církev dohledu a sledování, ve které je rozšířené udavačství, strach a nesvoboda. Biskupové se považují za římské guvernéry namísto služebníků věřících a teologové píší konformně, nebo nepíší vůbec.“

Po umlčení kritických hlasů dostal prostor k rozšiřování svého vlivu v církvi fundamentalistický a striktně hierarchicky organizovaný řád „Opus Dei“, tajná společnost, založená v roce 1928 v Madridu. Papež 6. října 2002 prohlásil svatým jejího zakladatele Jose Mariu Escrivá de Balaguer, španělského kněze, který se postavil plně na stranu španělského fašismu. Escrivá ve svém proslulém dopise diktátoru Franciscu Francovi napsal, že "přestože je mi cizí politická aktivita, nemohu si pomoci a raduji se jako kněz a jako Španěl, že Španělsko prostřednictvím vás jako hlavy státu oficiálně přijalo boží zákony v souladu s katolickou vírou".

Escrivá založil Opus Dei jako polomnišský řád, jehož vliv ve frankistickém Španělsku byl tak zřetelný, že deset jeho členů obdrželo ministerské posty ve Frankově kabinetu. Opus Dei se řídí neveřejnými stanovami, které zahrnují i sebebičování, povinné mlčení, kult maskulinity a vůdcovství a odsuzování žen jako „méněcenných“ bytostí, od kterých se vyžaduje podřízenost a naprostá poslušnost.

Escrivá po vítězství fašistických sil v roce 1939 označil Hitlera za „spasitele španělské církve“. Kromě Escrivy Wojtyla beatifikoval také skupinu fašistických kněží, kteří otevřeně podporovali frankistický režim. Členem Opus Dei byl také papežův tiskový mluvčí Joaquín Navaro-Valls.

V kontrastu vůči veřejným deklarativním modlitbám v protestanském kostele (1983), synagoze (1986) a mešitě (2001) byl jednou z prvních věcí, které Wojtyla učinil po nástupu do úřadu, zákaz z roku 1980 pro katolíky účastnit se přijímání spolu s příslušníky jiných denominací. Papežovo prohlášení „Dominus Jesus“ rovněž upírá reformistickým církvím označení „církev“. Papežská encyklika rovněž prohlašuje, že ženy nemohou být kněží a popírá platnost jmenování ženských kněží anglikánskou církví.

Krize v katolické církvi

Navzdory ultrakonzervativním názorům si byl Wojtyla vždy vědom, že církev může plnit roli jako zástěrky systému pouze pokud se bude alespoň deklarativním způsobem stavět na stranu chudých a utlačovaných. Napsal proto mnoho textů o katolické sociální doktríně a několikrát kritizoval nejhorší výstřelky kapitalismu a neoliberalismus. Tato kritika však nebyla v žádném případě zacílena na podstatu systému.

Katolická sociální doktrína vznikla ve druhé polovině 19. století jako pokus o vytvoření masové protiváhy socialismu a anarchismu (tyto systémy mj. odmítl papež v encyklice „Centesimus Annus“ jako „ateistické“). Její podstatou je kritizovat pouze nejpalčivější problémy a stavět se za kulatý čtverec „kapitalismu s lidskou tváří“, nápravy v rámci stávajícího systému.

Tato sociální rétorika značně přispěla k nárůstu členů katolické církve, který dnes činí asi jednu miliardu (polovina v Americe). Tato čísla však nejsou plně vypovídající. Počet členů církve v Evropě soustavně klesá a roste pouze tam, kde katolíci představují zanedbatelnou menšinu.

Krize v katolické církvi souvisí i s množstvím drsných pedofilních skandálů, zejména v USA a Rakousku, které nikdy nebyly veřejně a transparentně vyřešeny a viníci pojmenováni a odsouzeni. Značnou zásluhu na tom má i Jan Pavel II. který se případy vždy snažil udržet uvnitř církve a zabránit jejich zveřejnění. Primární snahou Vatikánu vždy bylo chránit kněžskou kastu a její moc.

Jan Pavel II. nepochybně byl mimořádně charismatickou postavou, která byla schopna zajistit katolické církvi masovou podporu. Jeho odchod nepochybně podpoří vnitřní a vnější tlaky na zkostnatělou, autoritářskou a reakční instituci. Absurdní způsob, jakým se média snaží využít papežovy smrti na propagaci katolicismu, je pouze jedním z výrazů krize této instituce a systému, který chrání.

Krize bude přesto nepochybně pokračovat. Kdo jsou nejvážnější kandidáti na Wojtylovo místo?

Předně kardinál Josef Ratzinger, hlava Svaté inkvizice, téměř zrušené v 60. letech minulého století a posléze resuscitované Wojtylou pod názvem Kongregace pro doktrínu víry. Ratzinger byl po celou dobu Wojtylova pontifikátu jeho mužem pro „špinavou práci“, který prováděl papežova nařízení a perzekvoval disidentské projevy v katolické církvi. Kritický katolický publicista John R. Allen označuje Ratzingera za „architekta Wojtylova Kulturkampfu“ proti jakémukoli nesouhlasu s konzervativní politikou papežské administrativy.

Druhým nejpravděpodobnějším kandidátem je ještě zlověstnější postava, milánský kardinál Dionigi Tettamanzi, jeden ze vůdců utlrakonzervativní společnosti Opus Dei, v Itálii známý pro svoje krajně pravicové a konzervativní postoje jako „Milánské zvíře“. Palčivé sociální otázky práv žen, potratu, antikoncepce, celibátu a mnoho dalších témat tak bude zřejmě spolehlivě zazděno, přesně jako za pontifikátu Jana Pavla II.

Zdroje: ZNET, Zmag, Guardian, infoshop.org

RE: Jiná zpráva o Janu Pavlu II.
autor: jozeflak
e-mail: jozeflak@post.sk
pridané: 04-05-2005 16:41


ak toto mal byť ten objektívnejší a nezávislejší pohľad na pôsobenie Jána Pavla II, tak sa môže marxovo učenie o podstate vykorisťovania robotníkov a roľníkov brať ako realita a hotová vec i dnes, no vieme že je to blabol a hlúposti.
je to obľúbená zbraň ateistov i socialistických osobností, v mene akejsi pravdy a neskresľovania zahmlia skutočnosť viac ako ten nejkonzervatívnejší farár v poslednej dedine
veci, ktoré autor pápežovi a cirkvi vyčíta, práve považujem za pozitívum a základ, na ktorom môže stáť budúcnosť Európy a sveta
a to mám 23 a nemusím chodiť do kostola

RE: Jiná zpráva o Janu Pavlu II.
autor: Robo
pridané: 12-07-2005 21:26


Toto je určené Jozeflakovi.

Preco nenapíšeš, v čom konrétne autor článku "Jiná zpráva o Janu Pavlu II" zavádzal či klamal? Ak sa ti zdá, že "zahmlieva skutočnosť", musíš vedieť aká táto skutočnosť naozaj je. Chcel by som počut konkrétne argumenty, ináč sa mi tvoj príspevok zdá bezobsažný. To tvrdím z princípu, nie že by som sa chcel niekoho zastávať. Musíš si ale uvedomiť, že ten príspevok písal ateista zo svojho uhlu pohľadu a vložil tam aj svoj názor na skutočnosti okolo pápeža. Podla mňa je dobré ak má človek svoj názor a to tomu vôbec neuberá na pravdivosti a vážnosti.

libros
autor: libros
e-mail: anna@lovemeyou.com
webstránka: http://www.ratzinger-z.com
pridané: 04-10-2005 20:31


<p>
<img src="http://www.ratzinger-z.com/caricaturas/lucha-de-titanes.jpeg" width="598" height="430">
</p>

Pridať nový príspevok

 

Upozornenie

Príspevky v diskusii k článku sú osobnými názormi jednotlivých čitateľov. Redakcia Pravého Spektra za ich obsah nenesie žiadnu zodpovednosť.

Diskusné príspevky, ktoré sú v rozpore so zákonom budú odstránené.

O problematických príspevkoch nám môžete dať vedieť e-mailom na adresu redakcie.

Copyright © 2001-2017 Pravé Spektrum, občianske združenie
Stránka používa redakčný a publikačný systém Metafox od Platon Group
Webdizajn: amneziak